Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded for lack of constitutional violation. The court rejects the claim that lower courts violated constitutional rights. The decision emphasizes the limited scope of constitutional review over substantive errors.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Plíhalové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014 č. j. 28 Cdo 3457/2013-321 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2013 č. j. 21 Co 59/2010-303, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 8. 2009 č. j. 14 C 112/98-179 rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka proti žalované Janě Mikulíkové (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) domáhala zaplacení peněžní sumy 155 065 Kč s příslušenstvím tak, že jí zčásti vyhověl a zčásti zamítl.

Krajský soud v Brně (poté, co jeho v pořadí první rozsudek Nejvyšší soud ve vymezeném rozsahu zrušil) tento rozsudek v odvoláními napadených výrocích I. a III. jako věcně správný potvrdil.

Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává v přesvědčení, že obecné soudy nesprávně vyřešily právní otázky, zda nárok na příslušenství ve formě úroků z prodlení v řízení řádně uplatnila, a co vše představuje předmět daného řízení. Soud prvního stupně postupoval nesprávně, pojal-li usnesení vynesené na jednání dne 22. 10. 2007 nejen coby změnu žaloby v podobě jejího rozšíření, ale současně i jako zpětvzetí v části požadovaných úroků z prodlení; jimi se pak obecné soudy nezabývaly, přestože se jich domáhala, a to i v řízení před odvolacím soudem, přičemž žalobu vzala zpět pouze co do úroku z prodlení za dobu od 4. 7. 1996 do 31. 3. 1998. Stěžovatelka dále dovozuje, že obecné soudy nesplnily svoji poučovací povinnost, a porušily tím ustanovení § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Jelikož deficit těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není (a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelce dostalo náležitého postavení účastníka řízení, že měla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného, zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelka oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jí vytýkaných nedostatků v nakládání s jejími procesními úkony a potažmo hmotněprávního posouzení dané věci.

Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelky - věcně správným.

Což je významné potud, že ústavní stížnost je obsahově polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi, přičemž obecné soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly, a stěžovatelka neuvádí nic, co by její oponenturu identifikovalo s kontextem ústavněprávním.

Především na podrobné a výstižné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu lze v úplnosti odkázat, neboť zejména s jejími procesními výhradami (co mínila tím či oním procesním úkonem a jak měla být či nikoli poučena) se vypořádal ústavně konformně, a podústavně i zjevně správně.

Těžiště finálního stadia daného řízení spočívalo v posouzení důvodnosti té části stěžovatelkou uplatněného nároku, jejž představila jakožto nárok na vydání užitků z bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 458 odst. 2 obč. zák. (jež mělo vzniknout žalované tím, že - zjednodušeně řečeno - uhradila za ní její závazky), a které ztotožnila s úroky z prodlení (původně ve výši 21% ročně, resp. poté ve výši "zákonného" úroku), přičemž právě v tom, že se jí v řízení tohoto nároku nedostalo, spočívá principiální důvod procesní i hmotněprávní oponentury stěžovatelky vůči napadeným rozhodnutím obecných soudů.

Aniž by Ústavní soud mínil vstoupit do prostoru konkrétního řízení, resp. hodnocení stěžovatelkou učiněných procesních návrhů (evidentně ne vždy zcela konzistentních) a odpovídajících reakcí soudů, pokládá za přiléhavé dát najevo pochopení pro úsudek obecných soudů, že stěžovatelka svůj nárok na "užitky" nevymezila skutkově tak, aby o důvodnosti jejich vydání žalovanou mohlo být rozumně uvažováno. Předjímané "úroky s prodlení" totiž objektivně - z jejich povahy - nebyly způsobilé představovat "užitek", který by mohl na straně žalované vyvstat; pokud stěžovatelka plnila za žalovanou, jež byla v prodlení, i tomu odpovídající úroky, staly se nutně složkou nároku z - vlastního - bezdůvodného obohacení, který jí byl uznán. "Užitkem" žalované z toho, že za ni bylo plněno, resp. že neplnila sama, mohly být nanejvýš event. "úroky" z peněžních částek, jež nemusela použít ke splnění svých závazků, a jež by se staly jejich "výnosem", připsaným žalované.

Takto však stěžovatelka nežalovala (požadovala něco jiného, totiž "úroky z prodlení", jež "užitky" být nemohly), a za této situace se obecné soudy nemohly dopustit ani pochybení ve vztahu k zákonným poučovacím povinnostem, jež se podávají z ustanovení § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř. (k témuž závěru, z jiných hledisek, dospěl i dovolací soud).

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány.

Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu