I.ÚS 709/15 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Florentie Ptáčníkové, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 25 Co 346/2014-135 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 10. března 2014 č. j. 6 C 261/2012-100, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem Okresní soud Praha - východ ve výroku I. rozsudku uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 240.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 130.000 Kč ode dne 16. srpna 2012 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 110.000 Kč ode dne 21. října 2013 do zaplacení a ve výroku II. rozsudku uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Stěžovatelka podala proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 10. března 2014 č. j. 6 C 261/2012-100 dne 18. června 2014 odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 25 Co 346/2014-135 byl rozsudek Okresního soudu Praha - východ potvrzen a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.

3. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že soud prvního stupně poskytl v rámci řízení žalobci nepřípustným způsobem poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. Pokud soud prvního stupně poučil žalobce, že jím uplatněný nárok není bezdůvodným obohacením, ale škodou, poskytl mu hmotněprávní poučení, což je nepřípustné porušení zásady rovnosti stran a celé řízení je v důsledku této vady zmatečné. V textu stížnosti stěžovatelka uvádí, že podává ústavní stížnost z opatrnosti.

4. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že byla stěžovatelka řádně poučena, že je proti němu možno podat dovolání. Z textu ústavní stížností vyplývá, že stěžovatelka zvažuje i podání žaloby pro zmatečnost. Současně výslovně ve stížnosti uvedla, že podala 6. 3. 2015 proti napadenému rozsudku krajského soudu dovolání, které předložila i Ústavnímu soudu.

5. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

6. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

7. Stěžovatelka sama ve své ústavní stížnosti uvedla, že ji podala "z opatrnosti", a sdělila Ústavnímu soudu, že ji podala souběžně s dovoláním k Nejvyššímu soudu, o kteréžto možnosti byla poučena v napadeném rozhodnutí krajského soudu s tím, že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, tedy včetně dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (k tomu, že dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 404/2012 je třeba považovat za takový mimořádný opravný prostředek, se Ústavní soud vyjádřil například v usnesení

sp. zn. III. ÚS 772/13

ze dne 28. 3. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podání ústavní stížnosti je tedy namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. Je tak nevhodné i souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty (srov. například usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 2162/11

ze dne 29. 7. 2011 či usnesení

sp. zn. IV. ÚS 234/11

ze dne 10. 2. 2011). Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu zároveň nelze předjímat. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné a odůvodnění procesní opatrností - zejména s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - neobstojí.

9. Ústavní soud též zdůrazňuje, že toto jeho rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Pokud totiž v řízení o dovolání stěžovatelka nebude úspěšná, nic jí nebrání v podání ústavní stížnosti nové (v níž může zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení), a to i kdyby její dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelce tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž v případě, že mimořádný opravný prostředek byl rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

10. Z výše uvedeného vyplývá, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pročež ji Ústavní soud odmítl v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2015

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka