Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to failure to exhaust ordinary appeal remedies first.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti T. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Horoměřice, Malá 967, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 4. 2014 č. j. 17 T 135/2013-159 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014 č. j. 10 To 293/2014-179, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil uvedený rozsudek Okresního soudu Praha-západ, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Stěžovatel se rovněž domáhá zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání.

Stěžovatel byl v napadeném usnesení Krajského soudu v Praze poučen o možnosti podat dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Na výzvu Ústavního soudu ve svém vyjádření ze 4. 2. 2015 uvedl, že v předmětné věci dovolání podáno nebylo.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost tedy představuje krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

V daném případě stěžovatel mohl podle ustanovení § 265a trestního řádu podat proti rozsudku Krajského soudu v Praze mimořádný opravný prostředek - dovolání; o této možnosti byl v rozsudku řádně poučen, avšak nevyužil jí.

Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. Tento závěr platí i tehdy, pokud má stěžovatel za to, že v daném případě není naplněn žádný ze zákonných dovolacích důvodů.

Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj