Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded due to lack of constitutional violation. The Court rejects the claim that lower courts violated fundamental rights. The complaint fails because it merely disputes factual correctness without alleging unconstitutional principles.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Janků, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 28, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011, č. j. 6 Cmo 230/2011-374, a Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, č. j. 29 Cdo 1023/2012-403, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal obnovy směnečného řízení, v němž vystupoval jako žalovaný; žalobu založil na výkladu relevantních zákonných ustanovení, který však obecné soudy nepřijaly, a vyhodnotily ji podle ustanovení § 233 odst. 1 o. s. ř. jako opožděně podanou; soud prvního stupně proto žalobu zamítl, odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil a dovolací soud stěžovatelovo dovolání rovněž ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti setrvává stěžovatel na své argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy, neboť je přesvědčen, že obsahuje ústavněprávně konformní řešení jeho situace, a to bez ohledu na to, že obecné soudy dospěly k odlišnému závěru, který ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily. Stěžovatel se nicméně domnívá, že se dopustily porušení jeho práva na spravedlivý proces, a důsledně tomu i jeho základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Tyto podmínky ústavněprávního přezkumu stěžovatel však očividně pomíjí, neboť jen pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů, a to nikoli prostřednictvím argumentu jejich protiústavnosti, nýbrž toliko tvrzením, že jsou nesprávná, což k úspěchu před Ústavním soudem nestačí.

Těmto rozhodnutím ostatně nelze ničeho vytknout ani v rovině podústavní.

Zejména odvolací soud stěžovateli vysvětlil - a to bez pochybností přiléhavě - k jakým okolnostem (důkazům či rozhodnutím) se může důvod obnovy řízení vztahovat, resp. že se tak může stát jen k těm, které byly v původním řízení obsahem včasných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, jakož i to, že nyní tvrzené "okolnosti" tyto znaky povýtce nesplňují, a že ta tvrzení, jež by je naopak splňovala, neimplikují existenci okolností kvalifikovaně "nových". Že takovou "potřebně" novou okolností není ani stěžovatelem odkazovaná "zpráva občanského spolku Sdružení poškozených justicí ČR", jestliže se odtud dozvěděl jen právní možnost čelit předchozím rozhodnutí cestou obnovy řízení, potvrdil i dovolací soud, a oponovat tomu vskutku efektivně nelze.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z toho, co bylo výše řečeno, se podává, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány.

Ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle téhož ustanovení proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu