Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to unexhausted legal remedies and manifestly unfounded claim.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jindřicha Doležala, zastoupeného Mgr. Petrem Šlaufem, advokátem, se sídlem Praha 10, Kozinovo náměstí 1533/8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 69 Co 374/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho exekuční věci, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny a práva na zákonného soudce, zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny.

Výrokem I. napadeného rozhodnutí odvolací soud odmítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o zastavení exekuce, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel není k podání odvolání subjektivně legitimován, a výrokem II. zamítl návrh na "záměnu účastníků na straně oprávněného", a to s odůvodněním, že k přechodu vymáhaného práva na jeho osobu coby ručitele, jenž toto právo uspokojil, nedošlo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti odůvodnil porušení svých základních práv tvrzením, že o jeho návrhu na záměnu účastníků rozhodoval věcně nepříslušný soud, čímž byl odňat svému zákonnému soudci, a byl porušen i princip dvouinstančnosti řízení, neboť proti jeho rozhodnutí jako soudu odvolacího již není přípustný opravný prostředek. K porušení práva vlastnit majetek mělo podle stěžovatele dojít tím, že mu soud neumožnil vstoupit do exekučního řízení na místo oprávněného, ačkoli z postavení ručitele uhradil vymáhaný dluh za povinného. Za nezákonný má stěžovatel pak i názor, že k odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora, jímž exekuci zastavil k návrhu oprávněného (vymáhaná pohledávka mu byla uhrazena), nebyl subjektem oprávněným.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu], a dospěl k závěru, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze, tomu tak není.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve vztahu k výroku I. o odmítnutí odvolání stěžovatele je procesním prostředkem ochrany práv, který stěžovatel nevyčerpal (z ústavní stížnosti se nepodává opak), žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 ve spojení s § 254 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nepřípustnost ústavní stížnosti je pak důvodem k jejímu odmítnutí, neboť tak stanoví § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Lze jen dodat, že i kdyby byl věcný přezkum otevřen, nemohl by stěžovatel dosáhnout příznivějšího výsledku, jelikož rozhodnutí obecného soudu nelze ničeho vytknout ani v rovině podústavní (je evidentně správné), natožpak ústavněprávní.

Ve vztahu k výroku II. napadeného rozhodnutí je ústavní stížnost návrhem - ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm a) zákona o Ústavním soudu - zjevně neopodstatněným.

Není totiž žádných (tím méně ústavněprávních) výhrad proti úsudku obecného soudu, že z ustanovení § 550 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplyne přechod věřitelem vymáhaného práva na ručitele s důsledky předjímanými ustanoveními 254 odst. 2, § 107a o. s. ř., resp. § 36 odst. 5 exekučního řádu, jak tvrdí stěžovatel, a to navzdory hodnocení takové situace coby zákonné "cesse" jím odkazovaným komentářem; na stěžovatele nemohlo přejít v exekuci oprávněným vymáhané právo, jestliže zaniklo splněním, a exekuce proto musela být zastavena.

Ani stěžovatelova námitka "odnětím zákonnému soudci" procesně neobstojí; po podání odvolání to musel být logicky soud právě odvolací, který byl povolán posoudit, s kým má být odvolací řízení vedeno.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu".

Takovým "zákonným důvodem" je v dané věci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež dává možnost odmítnout ústavní stížnost jako návrh "zjevně neopodstatněný", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Řečené se uplatní - jak se podává z řečeného výše - i v dané věci.

Odmítnutí ústavní stížnosti proti výroku II. napadeného rozhodnutí podle shora vyloženého ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tak odůvodněno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu