Constitutional Court dismisses appeal as clearly unfounded due to lack of constitutional violation in bankruptcy proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti AGROPLAST, a. s., se sídlem v Liberci, Kunratická 1100, zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem v Liberci 3, Jánská 864/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 č. j. 29 Cdo 666/2012-397, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011 č. j. 10 Cmo 36/2011-335 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2010 č. j. 40 Cm 91/2007-299, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") Ústavní soud zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů.

Krajský soud v Hradci Králové výše uvedeným rozsudkem určil, že stěžovatelka nemá vůči úpadkyni KOKAM H + H, spol. s r. o. (dále jen "úpadkyně"), pohledávky ve výši 1 309 060,80 Kč a 181 400,10 Kč.

Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243 odst. 5 a § 218 písmeno c) o. s. ř. odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že písemná smlouva o převodu báňských práv může být obsahově úplatný či neúplatný převod, a to v závislosti promítnutí skutečné ceny otvírek lomu. Namítá, že v dané věci byla skutečná cena otvírky lomu, tedy peněžní částka vynaložená na získání báňských práv, jež je komplexně vedena v účetnictví úpadkyně, snížena o částky z účetnictví, jež byly prodány jinými majetkoprávními smlouvami a zároveň byla stvrzena smluvní volností obou smluvních stran a snížena od skutečného zůstatku účetní hodnoty pořízení báňských práv na pouze 1 500 000,- Kč. Dále stěžovatelka poukazuje na tři pravomocná soudní usnesení s tím, že exekuční titul byl několikrát přezkoumáván k odvolání povinných a pohledávka přihlášená v konkursním řízení byla částečně uspokojena v exekučním řízení. Dovozuje, že samotné uznání závazku vycházející z převodu na třetí subjekt a placení závazku exekučního titulu, s nímž se obecné soudy nevypořádaly, představuje nezpochybnitelný fakt právních vztahů mezi dvěma smluvními subjekty. Poukazuje též na obsah exekutorského zápisu, jakož i uznáním dluhu založenou vyvratitelnou domněnku existence dluhu a náležitosti tohoto uznání, stanovené obchodním zákoníkem.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek a uplatnila i mimořádný opravný prostředek, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že neměla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Svým obsahem je ústavní stížnost polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi. Obecné soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly, a stěžovatelka neuvádí nic, co by její oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny.

Obecné soudy vycházely z ustálené judikatury, podle které pravomocné soudní rozhodnutí ve věci samé ve sporu o zaplacení příslušné pohledávky mezi dlužníkem a jeho věřitelem nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a o. s. ř.) pro spor o určení pravosti pohledávky v konkursu vedeném na majetek dlužníka; konstatovaly, že řečené plyne přímo z dikce ustanovení § 23 a § 24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jež konkursním věřitelům i správci konkursní podstaty dovolují popřít i vykonatelnou pohledávku konkursního věřitele, včetně vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným soudním rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 29 Odo 1767/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 139/2009).

Rozhodující soudy dospěly k ústavněprávně akceptovatelnému právnímu závěru, podle nějž pohledávka stěžovatelky z titulu ceny za převod práva těžby (pohledávka přihlášená stěžovatelkou do konkursního řízení podle ustanovení § 20 zákona č. 328/1991 Sb.) nevznikla a pohledávku, jež stěžovatelce měla vzniknout vůči úpadkyni podle smlouvy o smlouvě budoucí, do konkursního řízení nepřihlásila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006).

Není též spolehlivého (ústavněprávního) argumentu proti konstatování obecných soudů, že vedlejší účastnici (žalobkyni) se podařilo vyvrátit domněnku existence uznaného závazku a řešení otázky, zda lze převést báňská práva úplatně či neúplatně, nebylo v projednávané věci relevantní.

Především na přiměřeně podrobné a výstižné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu lze - v rovině podústavní - v úplnosti odkázat.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány.

Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu