Constitutional Court dismisses constitutional complaint for inadmissibility due to failure to exhaust appellate remedies.

Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2015 soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Zajíčka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou Ph.D., advokátem, AK se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 395/30a, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2014 č. j. 8 Co 701/2014-576 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013 č. j. 23 C 511/2008-514, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. V ústavní stížnosti ze dne 12. 2. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2015, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Stěžovatel vystupoval jako žalobce v občanskoprávním sporu, vedeném proti žalovaným: 1) ČR-Státní pozemkový úřad a 2) Ing. Jaroslav Čadek u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 511/2008.

Rozsudkem ze dne 27. 11. 2013 č. j. 23 C 511/2008-514 Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu o určení, že kupní smlouva ze dne 17. 10. 2007, uzavřená mezi žalovaným č. 1 jako prodávajícím a žalovaným č. 2 jako kupujícím, na prodej specifikovaného pozemku o výměře 660 284 m2 v k. ú. Meziluží, obec České Budějovice, je neplatná (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

Dne 30. 10. 2014 rozsudkem č. j. 8 Co 701/2014-576 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 23 C 511/2008-514 potvrdil (výrok I), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III) a stěžovatele poučil o možnosti podat proti rozsudku odvolacího soudu dovolání.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítal především nesprávné právní posouzení předmětné kupní smlouvy nalézacím soudem i soudem odvolacím, a tvrdil, že "otázka platnosti uzavření kupní smlouvy byla obecnými soudy vyřešena v zásadním rozporu s platnou právní úpravou a podle přesvědčení stěžovatele i v rozporu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod." Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že obecnými soudy uskutečněný výklad, zejména výklad ustanovení § 7 odst. 7 zákona č. 94/1999 Sb., byl v rozporu se záměrem zákonodárce, právním řádem i ústavním pořádkem.

Další obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadených blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.

II. Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995

sp. zn. III. ÚS 62/95

(N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná.

V ústavní stížnosti obsažené námitky, směřující proti rozhodnutím nalézacího soudu a odvolacího soudu, stěžovatel mohl a měl uplatnit v dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, v souladu s odvolacím soudem poskytnutým poučením. Pokud tak neučinil, nevyčerpal veškeré procesní prostředky k ochraně svého práva, a jeho ústavní stížnost musela být posouzena jako nepřípustná dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj