Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded due to lack of constitutional violation. The Court rejects the claim that the civil proceedings violated the right to court protection. The decision emphasizes that the Constitutional Court does not review the merits of lower court judgments. The Court finds no evidence of procedural unfairness or denial of equal standing in the civil litigation. The complaint is rejected because it merely disputes the outcome without raising constitutional issues. The Court applies the rule of obvious unfoundedness to dismiss the case efficiently. The ruling clarifies the scope of Constitutional Court jurisdiction over civil disputes. The Court notes that the lower courts adequately addressed the arguments presented. The decision upholds the principle of judicial finality in civil matters. The Court concludes that the complaint fails to meet constitutional review standards.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jiřího Pechmana a Kateřiny Hlinkové, zastoupených JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, se sídlem České Budějovice, Žižkova 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 6. 2011, č.j. 4 C 310/2002-97, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, č.j. 36 Co 40/2012-200, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, č.j. 33 Cdo 212/2014-243, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jejich občanskoprávní věci, neboť mají za to, že v řízení, které jim předcházelo, došlo k porušení jejich základního práva na soudní ochranu, jak je zakotveno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud uložil stěžovatelům povinnost zaplatit dluh z půjčky s jejím příslušenstvím, kterou sjednal stěžovatel a právní předchůdce stěžovatelky s vedlejšími účastníky; odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně jen v nepodstatném rozsahu a dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelům však upřeno nebylo potud, že se jim dostalo náležitého postavení účastníků řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jim byl k dispozici opravný prostředek, který využili, a využili i mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že neměli možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Svým obsahem je ústavní stížnost polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelé vystupovali již v řízení před nimi. Obecné soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly, a stěžovatelé neuvádějí nic, co by jejich oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny. To platí i pro tvrzení o údajném "šikanózním" výkonu práva žalobců ve vztahu k zamýšlenému prodeji "souboru pozemků", a to již proto, že postrádá relevantní souvislost s obsahem stěžovateli napadených rozhodnutí.

Zejména na podrobné a výstižné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu lze - v rovině podústavní - v úplnosti odkázat.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány.

Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu