Constitutional Court dismisses co-op housing ownership claim as general courts correctly applied law.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele DRUŽBA, stavební bytové družstvo, se sídlem v Brně, Kapucínské náměstí 100/6, zastoupeného Mgr. Radkou Ježovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem ve Vyškově, Dobrovského 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 15/2014-57 ze dne 3. dubna 2014 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 19 Cm 115/2013-34 ze dne 19. listopadu 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na porušení čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že k návrhu vedlejší účastnice České republiky, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Krajský soud v Brně jeho v záhlaví označeným usnesením rozhodl, že vedlejší účastnice je členem stěžovatele a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. K dovolání stěžovatele proti oběma uvedeným usnesením Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 3810/2014-80 ze dne 30. října 2014 řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně zastavil, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí v rozporu se zákonem neakceptují jak specifika právní úpravy družstev, zejména specifika nájmu bytu družstevního, na rozdíl od nájmu bytu nedružstevního, tak rozdíly v přechodu majetku na stát od úmrtí a nabytí majetku děděním a vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů.

Stěžovatel pak tvrdí, že je v důsledku ústavní stížností napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v situaci, kdy je mu jako vlastníku bytu č. X1 v domě na ulici L. v Brně, k němuž svědčí právo nájmu vedlejší účastnice, znemožněno vykonávat jeho práva jako vlastníka a pronajímatele bytu, když je zcela vyloučeno, aby s daným subjektem jako nájemcem uzavřel nájemní smlouvu, tedy přenechal vedlejší účastnici za nájemné tento byt do užívání a je rovněž zcela vyloučeno, aby vedlejší účastnice užívala předmětný byt a zajišťovala tak uspokojování svých bytových potřeb a platila za užívání bytu nájemné. Tím bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Obecné soudy podle zjištění Ústavního soudu ve věci stěžovatele rozhodly v souladu s principy zakotvenými v Listině a Ústavě, se zákony i s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou ve svých rozhodnutích přiléhavě poukázaly. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a naprosto dostatečně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami stěžovatele, včetně toho, proč není přiléhavý odkaz stěžovatele na jím uváděný nález Ústavního soudu, přičemž tytéž námitky jako před obecnými soudy stěžovatel opakuje též v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto na rozhodnutí obecných soudů jakožto na ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování předně odkazuje s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil a ústavní stížnost považuje především za polemiku se závěry obecných soudů.

K námitce stěžovatele stran toho, že je mu znemožněno vykonávat jeho práva jako vlastníka a pronajímatele k jednomu z jeho bytů, když jej nemůže přenechat vedlejší účastnici do nájmu, Ústavní soud uvádí, že tato námitka není opodstatněná, neboť, aby s vedlejší účastnicí jako členem stěžovatele byla nájemní smlouva uzavřena a stěžovatel od ní inkasoval nájemné, vyloučeno nebylo, přičemž nájemní smlouva nemusí být nutně uzavřena pouze pro účel uspokojování bytových potřeb člena.

Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo v souladu s ust. § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu