Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair process in tax dispute over delayed notice of tax assessment. Stewardship of tax authority was lawful and remedies were available. Court rejects procedural arguments as unfounded. Constitutional Court rejects constitutional complaint on tax delay, ruling no unfair process occurred as legal remedies existed. Stewardship was lawful and deadlines were met. Complaint dismissed as clearly unfounded under § 43 of Constitutional Court Act.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Brunera, zastoupeného Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Rubešova 162/8, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013 č. j. 31 A 22/2013-50 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2014 č. j. 5 Aps 11/2013-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že postupem obecných soudů, které se vůbec nezabývaly žalobou podanou podle § 82 s. ř. s. - krajský soud žalobu odmítl jako nepřípustnou -, bylo porušeno jeho základní právo garantované Listinou. Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutí, jehož prohlášení nicotnosti se v řízení před soudy domáhal, je nicotné a je třeba jej považovat za paakt. Tento názor byl podle něj podpořen též rozhodnutími Ústavního soudu (

sp. zn. II. ÚS 31/99

,

Pl. ÚS 8/98

,

IV. ÚS 624/02

). Obecné soudy nesprávnou interpretací § 85 s. ř. s. znemožnily stěžovateli využít ustanovení § 105 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele, kterou se domáhal ochrany před nezákonným zásahem Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "žalovaný") podle § 82 s. ř. s. spočívajícím v nezákonném odložení podnětu na prohlášení nicotnosti dodatečného platebního výměru č. j. 7064/916/95 vydaného Finančním úřadem v Plzni dne 3. 11. 1995.

3. Krajský soud v Brně žalobu stěžovatele odmítl. Konstatoval, že podle § 85 s. ř. s. je žaloba na ochranu před nezákonným zásahem nepřípustná, pokud se lze ochrany domáhat jinými prostředky, a to konkrétně podle § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 1996. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel se již v roce 1995 mohl domáhat poskytnutí ochrany proti případně nezákonnému rozhodnutí správce daně ze stejných důvodů, ze kterých se domáhá určení nicotnosti téhož platebního výměru nyní (absence uvedení hmotněprávního předpisu v textu platebního výměru). Tyto skutečnosti mohl namítat jak v odvolacím, tak i soudním řízení.

4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. Konstatoval, že přijetí výkladu, podle něhož by v situacích, jako je nyní přezkoumávána, měl být připuštěn soudní přezkum zákonnosti odložení podnětu, by mimoto nepochybně znamenalo, že se daňovému subjektu otevírá možnost nedbat na ochranu svých práv a nevyužít prostředků, které jsou určeny ke změně nebo zrušení rozhodnutí o daňové povinnosti (odvolání, správní žaloba), resp. možnost formou zcela specifického institutu obejít veškeré zákonné lhůty a v případě neúspěchu teprve poté nastoupit cestu ke správnímu soudu. Smyslem právní úpravy zakotvené v § 82 s. ř. s. však není obnovit na základě žádosti o osvědčení neplatnosti rozhodnutí již skončené řízení, v němž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech daňového subjektu. Soud rovněž v závěru komplexního odůvodnění rozhodnutí striktně odmítl tvrzení stěžovatele, že předmětný platební výměr je paktem, a proto ho nebylo možné napadnout opravnými prostředky, když se vůbec nejedná o rozhodnutí. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1998

sp. zn. Pl. ÚS 8/98

, resp. argumentace stěžovatele tímto nálezem je účelová a dezinterpretuje závěry Ústavního soudu vyplývající z rozhodnutí. Stejně tak Nejvyšší správní soud nesouhlasil s názorem, že by relevantní předpisy v rozhodné době neupravovaly institut, jímž by bylo možné domáhat se osvědčení nicotnosti rozhodnutí o vyměření daně. Tomuto účelu sloužilo jednak odvolání a jednak podnět k osvědčení nicotnosti rozhodnutí o vyměření daně, přičemž i podle závěrů Ústavního soudu mohou být tyto prostředky uplatněny pouze ve stanovených lhůtách, resp. rozhodnutí vydáno v rámci zákonem stanovených lhůt. Stěžovatel tedy již před 19 lety měl k dispozici zákonné prostředky k nápravě jím tvrzené nezákonnosti dodatečného platebního výměru, z nichž některé rovněž využil.

II. 5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.

6. Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti vede pokračující polemiku s rozhodnutími obecných soudů, resp. též správních orgánů rozhodujících ve věci stěžovatele. Nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů však sám o sobě není schopen založit důvodnost tvrzení o porušení práv chráněných na ústavní úrovni.

7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Z pohledu Ústavního soudu nelze v nyní posuzované věci závěrům obsaženým v rozhodnutí jak krajského soudu, tak i Nejvyššího správního soudu z hlediska ústavnosti nic vytknout. Zejména Nejvyšší správní soud podrobně popsal důvody, které ho vedly k zamítnutí kasační stížnosti stěžovatele, přičemž se vypořádal i s argumentací stěžovatele stran podle něj relevantních nálezů Ústavního soudu, resp. jejich vybraných pasáží. Ústavní soud rovněž neshledal, že by namítaná rozhodnutí (judikatura Ústavního soudu) byla způsobilá vyvolat jiné rozhodnutí, a to dílem s ohledem na odlišný skutkový stav a dílem vzhledem k závěrům v nich obsažených.

8. Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo nic jiného, než ústavní stížnost stěžovatele označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu