Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded under Criminal Procedure Code Article 281.2.

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem Voráčovská 14,147 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 88/2014 ze dne 26. 3. 2014, spojené s návrhem na zrušení § 281 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 12. 6. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel dne 9. 10. 2013 podal ve věci 29 T 43/2010 u Obvodního soudu pro Prahu 5 návrh na povolení obnovy řízení spojený s návrhem na odklad výkonu trestu. Usnesením ze dne 12. 11. 2013 sp. zn. 29 T 43/2010 tento návrh Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včasnou stížnost, kterou dne 26. 3. 2014 Městský soud v Praze zamítl napadeným usnesením. Toto usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno 24. 4. 2014. Stěžovatel opřel svůj návrh na povolení obnovy především o prokázání dvou zásadních skutečností:

- Prokázání faktu, že svědkyně JUDr. Hrušková, jejíž výslech byl jedním ze stěžejních důkazů vedoucích k odsouzení, byla v daném případě právní zástupkyní odsouzeného a její výslech tedy nebyl použitelný, neboť nebyla zproštěna mlčenlivosti.

- Prokázání faktu, že peníze poškozené byly dávno před zahájením trestního stíhání složeny do advokátní úschovy advokáta JUDr. Ing. Rostislava Pilce.

3. Stěžovatel i ve své ústavní stížnosti shodně jako ve svém citovaném návrhu opakuje, že nově navržené důkazy mají svědčit o nemožnosti použít výslech advokátky JUDr. Hruškové jako důkaz a o faktu, že peníze poškozené se stále nacházejí v advokátní úschově JUDr. Ing. Pilce. Nemožnost použití výslechu advokátky spolu s prokázáním faktu, že byla právní zástupkyní odsouzeného, by prokázalo její jednání ve zlé víře a zásadně by zpochybnilo oba skutky, za jejichž spáchání byl stěžovatel odsouzen. Výslech JUDr. Ing. Pilce by mohl prokázat neexistenci objektivní stránky trestného činu, neboť by prokázal, že nedošlo k zákonem předvídanému následku a tím by zpochybnil, že neexistuje žádný kauzální nexus mezi jednáním stěžovatele a údajným následkem.

4. Dle názoru stěžovatele stížnostní soud i soud prvního stupně odmítnutím těchto důkazů s nedostatečným odůvodněním tohoto odmítnutí porušily jeho základní práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práva svobod a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel má dále za to, že nevhodná úprava místní příslušnosti stanovená v § 281 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, přímo vedla k jeho neúspěchu v řízení o povolení obnovy, neboť z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že tyto soudy berou návrh na povolení obnovy řízení de facto jako útok na správnost svých předchozích rozhodnutí. To dle názoru stěžovatele zakládá i podjatost konkrétních soudců.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 181/14

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3006/13

ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Pokud jde o návrh na zrušení namítaného ustanovení trestního řádu, tak Ústavní soud opakuje, že tento má pouze, jak vyplývá z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz například usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2162/13

ze dne 24. 9. 2013, či usnesení

sp. zn. I. ÚS 4008/13

ze dne 13. 3. 2014).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu