Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair dismissal due to organizational change.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Petera Baláže, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014 č. j. 21 Cdo 3788/2013-392, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí dovolacího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci, neboť jím mělo dojít k porušení jeho práva na rovné zacházení a na spravedlivý proces dle čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 23. 3. 2012 č. j. 11 C 390/2009-238 zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Městu Rýmařov o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 10. 2012 č. j. 16 Co 225/2012-279 toto rozhodnutí potvrdil.

Nejvyšší soud poté ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. V odůvodnění uvedl, že není přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (soud prvního stupně po předchozí kasaci nerozhodl jinak) a nebylo shledáno přípustným ani dle písm. c) tohoto ustanovení (ve znění účinném do 31. 12. 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Tento závěr dovolací soud odůvodnil doložením toho, že obě právní otázky, které mu dovolatel předložil, byly odvolacím soudem posouzeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, a k námitkám skutkové povahy (včetně toho, co mělo být "skutečným" důvodem pro výpověď rozhodnou organizační změnu) nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dovolací soud se s jím vznesenými otázkami "vypořádal nesprávně, resp. nepatřičně", ač šlo o "otázky diskriminace", jež mají i rozměr ústavněprávní. Podle stěžovatele byly danou výpovědí "sledovány zcela jiné než ve výpovědi uvedené cíle", což bylo v řízení prokázáno jak svědeckými výpověďmi, tak i listinnými a jinými důkazy, z nichž vyplynulo šikanózní a diskriminační jednání, jež proti němu žalovaný vedl. Setrvává proto v názoru, že mu nebyla dána výpověď z důvodu organizační změny, ale z důvodů jiných, touto organizační změnou zastřených.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Přestože odtud neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

Tato hlediska se uplatní i v dané věci; byly-li by tyto podmínky splněny, pak by napadeným usnesením, jímž bylo dovolání odmítnuto, aniž věcně projednáno, nastaly v poměrech stěžovatele vskutku ústavně relevantní důsledky v podobě odepření přístupu k soudu (denegatio iustitie).

V dané věci jde o závěr o nepřípustnosti stěžovatelova dovolání, primárně založený na úsudku, že nebyly splněny podmínky jeho zásadního právního významu podle § 237 odst. 3 o. s. ř.

Ústavní soud konstantně judikuje, že zásadně nepodrobuje přezkumu závěr dovolacího soudu, zda jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; ingerence zde přichází v úvahu toliko v případě kvalifikovaných vad nesoucích rysy protiústavnosti (srov. nález

sp. zn. I. ÚS 1531/11

ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19, usnesení

sp. zn. III. ÚS 280/03

ze dne 17. 12. 2003, U 31/31 SbNU 383, usnesení

sp. zn. II. ÚS 2541/11

ze dne 5. 10. 2011 a usnesení

sp. zn. II. ÚS 2398/11

ze dne 8. 9. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz), šlo-li by o odepření spravedlnosti coby projevu libovůle (srov. nález

sp. zn. II. ÚS 289/06

ze dne 11. 6. 2009, N 138/53 SbNU 717, nález

sp. zn. I. ÚS 1531/11

ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19), kdy se otázkou zásadního významu napadeného rozhodnutí dovolací soud nezabýval vůbec (srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 182/05

ze dne 18. 12. 2007, N 227/47 SbNU 973) či bez potřebného odůvodnění (srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 1/03

ze dne 11. 2. 2004, N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb., nález

sp. zn. I. ÚS 1531/11

ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19 a usnesení

sp. zn. I. ÚS 3642/10

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Takové či s tím srovnatelné důvody pro ingerenci Ústavního soudu zde však zjistitelné nejsou.

Dovolací soud uplatněné názory adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a tomu, co tvoří "ustálenou rozhodovací praxi" ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., stěžovatel relevantně neoponuje.

Stěžovatelovy námitky, vtělené rovněž do ústavní stížnosti, jsou pak povýtce skutkové provenience, jimiž přípustnost dovolání v dané věci založit vskutku nelze; to platí jmenovitě o klíčové ambici stěžovatele prokázat, že "organizační změnou chtěl žalovaný zastřít skutečný důvod, proč chtěl, aby žalobce odešel".

Kvalifikovaný exces či libovůli v rozhodnutí dovolacího soudu tudíž spatřovat nelze, a ani jiná vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovala jeho případný kasační zásah, zjistitelná nejsou.

Stěžovateli se tak zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu