Constitutional Court dismisses appeal for exhaustion of ordinary remedies in criminal proceedings.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint against a criminal conviction for fraud. The petitioner argued procedural violations but failed to exhaust the mandatory appeal required by law. The court ruled that constitutional review is subsidiary and cannot substitute for the Supreme Court's review of appeal grounds.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are subsidiary remedies; if a petitioner fails to exhaust ordinary legal remedies, including mandatory appeals, the Constitutional Court must dismiss the complaint without examining the merits.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele F. A., t.č. ve Věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Vrbenským, advokátem se sídlem Školská 32, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2014 sp. zn. 6 To 81/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel poukázal na rozpor napadeného rozhodnutí s čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze shledán vinným tím, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tím škodu velkého rozsahu, čímž spáchal zločin úvěrového podvodu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s dozorem. Nad to mu byla uložena povinnost uhradit poškozené společnosti náhradu škody.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že z provedených důkazů není možno dospět k závěru o jeho vině. Dále poukazuje na řadu procesních pochybení, k nimž mělo v průběhu trestního řízení dojít. Stěžovatel ke své ústavní stížnosti připojil kopii svého dovolání proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu a informaci, že toto dovolání podal dne 5. 5. 2014.
4. Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že "z dikce ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§ 265a trestního řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice." V bodě 28 stanoviska Ústavní soud rovněž ohlásil, že se přijaté závěry uplatní ve vztahu k ústavním stížnostem podaným dnem následujícím po dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů; jestliže se tak stalo 17. 3. 2014, musí být aplikováno i v dané věci (ústavní stížnost byla podána 7. 5. 2014). Z údajů, obsažených v ústavní stížnosti, se ostatně podává, že stěžovatel dovolání podal.
5. Návrh, který je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut, a to bez jednání a soudcem zpravodajem (obdobně viz usnesení ze dne 29. 7. 2014
sp. zn. I. ÚS 2422/14
).
6. Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost (pozdější) ústavní stížnosti stěžovateli není dotčena. Bude-li posléze dovolání odmítnuto, běží mu nová lhůta k podání ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je (pakliže by přitom Nejvyšší soud na základě podaného dovolání napadené rozhodnutí nižšího soudu zrušil, nastane procesní situace, o níž stěžovatel usiluje projednávanou ústavní stížností).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2015
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka