Constitutional Court dismisses complaint regarding excessive court delays and compensation reduction in Czech Republic. The court finds no violation of constitutional rights. The court rejects claims of procedural delays and compensation reductions. The court finds no violation of constitutional rights. The court rejects claims of procedural delays and compensation reductions.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Ostrava, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, č. j. 30 Cdo 4398/2013-63, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, č. j. 28 Co 68/2013-47, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 9. 2012, č. j. 18 C 293/2011-30, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 10. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článku 1, v článku 4 odst. 4, v článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 3 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 18 C 293/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou ze dne 10. 11. 2011 domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 220 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou soudních řízení, vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 11/2005 a 22 C 31/08, v rámci kterých se domáhal odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/99. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 9. 2012, č. j. 18 C 293/2011-30, uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve výši 7,75% z částky 19 750 Kč od 8. 1. 2012 do 15. 2. 2012, současně zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 220 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 6. 9. 2011 do 7. 1. 2012, dále úrok z prodlení ve výši 7,75% od 8. 1. 2012 do 15. 2. 2012 z částky 200 250 Kč a od 16. 2. 2012 úrok z prodlení ve výši 7,75% z částky 220 000 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, č. j. 28 Co 68/2013-47, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, č. j. 30 Cdo 4398/2013-63, odmítnuto.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti, která se v podstatné části shoduje s obsahem stěžovatelem podaného odvolání a dovolání, namítá, že Městský soud v Praze porušil svou zákonnou povinnost, když nerozhodl o nárocích stěžovatele ve lhůtě 3 - 6 měsíců, a tím se dopustil dalších průtahů, které je nutno odškodnit. Vzhledem k tomu, že reparační řízení před Městským soudem v Praze souvisí neoddělitelně s prvotním řízením vedeným u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/99, probíhá nyní řízení více než 9 let. Stěžovatel má za to, že obecné soudy dostatečně nezhodnotily přiměřenost délky předmětného řízení, existenci jím tvrzené újmy, ani veškeré okolnosti jeho případu. Stěžovatel taktéž nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, že řádně nedoložil své tvrzení, že podal v dané věci dovolání. Stěžovatel je toho názoru, že si odvolací soud mohl sám tuto informaci ověřit ze spisu 18 C 239/2011. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že se jednalo o dlouhotrvající reparační řízení a že by mu v souladu se stanoviskem kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, mělo být poskytnuto z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení zvýšené odškodnění. Dle stěžovatele nevzal Nejvyšší soud v úvahu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ohledně kompenzačního (reparačního) řízení, ve kterých je kladen důraz na nezbytnost rychlého rozhodování v řádu jednotek měsíců; tím měl porušit i své vlastní závěry (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 765/2010).

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo.

5. Ústavní soud předesílá, že podaná stížnost je jednou z celé řady ústavních stížností stěžovatelem podávaných v obdobných věcech (z poslední doby viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 764/12

,

III. ÚS 78/12

,

III. ÚS 3350/12

,

II. ÚS 3154/12

,

II. ÚS 2888/12

,

I. ÚS 901/12

,

II. ÚS 3679/13

,

I. ÚS 699/14

,

II. ÚS 1623/14

,

II. ÚS 2577/14

,

II. ÚS 2750/14

). Stejně jako v případě těchto dřívějších ústavních stížností, které byly Ústavním soudem odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, platí, že stěžovatelova argumentace se pohybuje především v rovině podústavního práva a postrádá dimenzi ústavněprávní.

6. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

7. Obvodní soud po Prahu 2 dospěl ve svém napadeném rozsudku k závěru, že peněžité zadostiučinění, které bylo stěžovateli žalovanou poskytnuto v rámci předběžného projednání nároku, je dostačující kompenzací nemajetkové újmy, která stěžovateli vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Obvodního soudu po Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 11/2005 a 22 C 31/2008. Městský soud v Praze měl rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné. Městský soud v Praze stejně jako soud prvního stupně podrobně a přesvědčivě vysvětlil, jak ke svému závěru o dostatečnosti stěžovateli poskytnutého zadostiučinění dospěl.

Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že zvýšení a snížení základní částky se nemůže opírat o exaktní výpočet, nýbrž vyjadřuje úvahu soudu, která vychází ze zkušeností a obecně možného požadavku na dobu, ve které je možno provést veškeré procesní úkony a ve věci rozhodnout. Taktéž Nejvyšší soud dovodil, že vzhledem k individuálním okolnostem případu, kdy zde byly důvody pro snížení celkové náhrady nemajetkové újmy a ke skutečnosti, že žalovaná již dovolateli uhradila celkovou částku 27 375 Kč, která se nejeví zcela zjevně nepřiměřenou, lze konstatovat, že odvolací soud vzal v potaz všechna kritéria uvedená v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a řádně uvedl, z jakých důvodů zde byly dány podmínky pro snížení přiznaného nemajetkového zadostiučinění.

Ústavní soud nemá, co by z pozice ústavnosti obecným soudům v této souvislosti vytknul, když si ověřil, že při svém rozhodování vycházely ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a vyložily, na základě jakých skutečností byla základní částka vyplývající z délky nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení snížena. Pokud stěžovatel namítá, že nebyla správně stanovena délka probíhajícího řízení, s touto námitkou se ústavně souladným způsobem vypořádal Městský soud v Praze, který s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že i kdyby stěžovatel doložil své tvrzení o podání dovolání ve věci, na rozhodnutí ve věci samé by se nic nezměnilo, neboť soud musí ohledně dosud neukončeného řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, vycházet ohledně délky řízení ze stavu ke dni svého rozhodování.

8. K námitce stěžovatele, že obecné soudy měly základní částku odškodnění zvýšit z důvodu nepřiměřené délky samotného reparačního řízení, odkazuje Ústavní soud na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který stěžovateli vyložil, že stěžovatel navrhnul zvýšení základní částky až v podaném dovolání. I přes stěžovatelem citovanou judikaturu ESLP (rozsudek ze dne 26. 5. 2011 ve věci Golha proti České republice, stížnost č. 7051/06), občanský soudní řád vzhledem k ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. neumožňuje, aby dovolatel v této fázi řízení uplatnil nový nárok. Proto soudy prvního a druhého stupně dle Nejvyššího soudu postupovaly řádně, když délku kompenzačního řízení nijak nezohlednily, neboť toto zvýšení dovolatel před soudem prvního stupně a do nastoupení účinků koncentrace řízení nijak nenavrhoval.

9. Nad rámec věci Ústavní soud, jak již učinil ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2014,

sp. zn. II. ÚS 2577/14

, stěžovateli opakuje, že i když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k opakovaně uplatňovaným nárokům účastníků řízení zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení.

10. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, a ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu