Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process regarding civil court costs allocation in property division. The court rejects the claim that cost denial violates constitutional rights. The court holds that cost decisions generally do not reach the threshold of fundamental rights violations. The court emphasizes that appellate courts have exclusive authority to review appeal admissibility. The court finds no arbitrary discretion in the lower courts' reasoning. The court concludes the appeal is clearly unfounded and lacks merit. The court affirms the lower courts' independent judicial decisions are constitutional. The court maintains that constitutional review is limited to fundamental rights, not ordinary legal errors.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Miroslava Kadlece, zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem tř. SNP 733, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013 č. j. 22 Cdo 1795/2013-297 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. března 2013 č. j. 24 Co 16/2013-264, ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. dubna 2013 č. j. 24 Co 16/2013-269, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti výše označeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i zrušení těchto usnesení. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávné interpretace a aplikace zákonných ustanovení civilními soudy, které rozhodovaly o náhradě nákladů v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.

Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, že Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 23. listopadu 2013 č. j. 7 C 46/2006-252 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele (žalobce) a vedlejšího účastníka (žalovaného) k pozemku, avšak vypořádal jej způsobem odlišným (reálným rozdělením pozemku) oproti způsobu vypořádání, kterého se domáhal stěžovatel v žalobě (přikázání pozemku do výlučného vlastnictví stěžovatele). Současně tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci ve výši 165 010 Kč. Výše označenými usneseními Krajský soud v Hradci Králové změnil rozsudek Okresního soudu v Jičíně tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud výše označeným usnesením jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1216/13

). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud však v projednávaném případě takové vady neshledal.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

III. ÚS 255/05

a

IV. ÚS 3391/12

). Povaha tohoto soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevně dána reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví; jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv, pokud ovšem nedojde současně k zásahu do základního práva či svobody. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, zejména za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení o. s. ř. byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nálezy

sp. zn. III. ÚS 224/98

a

II. ÚS 444/01

). Takové vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal.

Ústavní soud nesdílí názor, že by napadená soudní rozhodnutí byla v rozporu s jeho dosavadní judikaturou (např. s usnesením

sp. zn. III. ÚS 1637/09

), jak tvrdí stěžovatel. Argumentaci civilních soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Civilní soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodovaly ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Právo na spravedlivý (řádný) proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci, anebo dokonce právo na obligatorní přezkum podaného dovolání. Ústavní soud dodává, že podle jeho ustálené judikatury přísluší (i po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/20012 Sb.) posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu. Ústavní soud není do této činnosti v zásadě oprávněn zasahovat (srov. např.

sp. zn. II. ÚS 2745/13

).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu