Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair process over electronic payment order delivery failure.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky DAVO CAR, s. r. o., se sídlem U Tvrze 669, Praha 10, zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 33 Cdo 930/2014-152, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013 č. j. 17 Co 199/2013-116 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 2. 2013 č. j. 23 EC 11/2011-86, ve znění doplňujícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2013 č. j. 23 EC 11/2011-91, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že soudy porušily zejména její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svou ústavní stížnost opřela o tvrzení, že obecné soudy aplikovaly při posuzování případu stěžovatelky právní normu ústavně nekonformním způsobem. Naopak ústavně konformní je podle stěžovatelky takový výklad, při němž by obecné soudy při neúspěšném doručení platebního rozkazu prostřednictvím datové schránky zvažovaly jeho zrušení a nařídily jednání v intencích § 173 odst. 2 o. s. ř. Současně uvedla, že není podle jejího názoru spravedlivé, aby nedostatky ve fungování elektronického systému doručování šly k tíži stěžovatelky.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatelky na vyslovení neúčinnosti doručení elektronického platebního rozkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 1. 4. 2011 pod č. j. 23 EC 11/2011-6.

3. Soud prvního stupně o návrhu stěžovatelky rozhodl zamítavě. Konstatoval, že stěžovatelka věděla, že jí bylo doručováno, jelikož sama tvrdila, že u datové zprávy ze dne 22. 4. 2011 se jí nepodařilo zjistit její obsah. Problém s touto zprávou však začala řešit s příslušným pracovištěm Ministerstva vnitra ČR, které datové schránky provozuje až po uplynutí více než 90 dnů po této události, kdy již není možné obsah datové zprávy dohledat (datové zprávy jsou uchovávány v datových schránkách po dobu 90 dnů). Po provedení dalších důkazů (výpověď svědkyně obsluhující datovou schránku stěžovatelky, výpověď odborného poradce pracoviště ministerstva provozujícího datové schránky a potvrzení poštovního úřadu) soud uzavřel, že stěžovatelka tvrzenou závadu neprokázala věrohodným způsobem (mj. i ve světle závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012

sp. zn. II. ÚS 1911/11

).

4. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. V dalším textu usnesení se vyjádřil též k námitkám stěžovatelky stran hodnocení důkazů soudy nižších instancí a k problematice doručování právnickým osobám.

II. 5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.

6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

7. Ústavní soud při svém rozhodování zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

8. Stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů, přičemž konkrétně uvádí, že se jedná o otázku neúspěšného doručování elektronického platebního rozkazu prostřednictvím datové schránky. V posuzované věci se však nejedná o neúspěšné doručení předmětného rozhodnutí soudu, ale o tvrzenou závadu v systému datových schránek, která měla stěžovatelce znemožnit seznámení se s obsahem datové zprávy. Právě tuto skutečnost a následný postup stěžovatelky obecné soudy v průběhu řízení posuzovaly a dospěly k závěrům výše shrnutým. Ústavní soud však ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatuje, že aplikace a výklad procesních ustanovení je primárně úkolem obecných soudů a ne jinak je tomu i v případě otázky doručování. Předmětná rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z rozhodnutí obecných soudů nelze dovodit postup, který by byl snad stižen takovým pochybením, jenž by ve svém důsledku znamenal libovůli či snad dokonce svévoli v jejich rozhodovací činnosti.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu