Constitutional Court dismisses complaint regarding investigation delay as no fundamental rights were violated.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Branislava Brízy, zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem Rubešova 83/10, Praha 2, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 č. j. 3 ZN 4490/2013-10 ze dne 30. 9. 2013 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, č. j. KRPA-239398-14/TČ-2013-001493 ze dne 7. 8. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a to pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených základních práv, konkrétně práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, zakotveného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu před zneužíváním údajů o své osobě ve smyslu čl. 10 odst. 3 Listiny, zákazu rušení tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením podle čl. 13 Listiny, práva domáhat se stanoveným postupem práva u soudu nebo jiného orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na soudní přezkum vyplývající z čl. 36 odst. 2 Listiny a práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení výše vyjmenovaných práv stěžovatele se měly orgány činné v trestním řízení dopustit tím, že po provedených úkonech odložily trestní věc podezření ze spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit neznámý pachatel tím, že se dne 29. 4. 2013 pokusil získat přístup k emailové schránce stěžovatele. Důvodem odložení věci byla skutečnost, že ani po provedených úkonech nebyla splněna jedna z podmínek pro zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu, totiž že nebyly zjištěny skutečnosti, které by dostatečně odůvodňovaly závěr, že trestný čin spáchala určitá osoba.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávnost takového řešení za situace, kdy z provedeného šetření vyplynulo, že skutek zřejmě spáchala jedna ze dvou zjištěných osob, přičemž jedna z nich spáchání skutku popřela a druhá využila svého práva nevypovídat. Orgány činné v trestním řízení měly podle stěžovatele provést další úkony ke zjištění, která z těchto osob skutek spáchala, případně měly zahájit trestní stíhání obou těchto osob.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, že není další přezkumnou instancí, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení (podústavního práva) provedených ostatními orgány veřejné moci. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, jestliže napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku, zejména pak Listinou.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Ústavní soud ve své judikatuře často zdůrazňuje, že podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i princip ultima ratio. Podle něj je trestní právo právem, jehož prostředky mají a musejí být užívány jen tehdy, pokud aplikace jiných právních prostředků nepřichází v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Aplikace trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví (zejména prostředky soukromoprávní a při jejich nedostatečnosti sankce správní) byly použity, by byla v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Ta vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, totiž jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Takováto povaha trestního práva je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, z jehož podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy (shodně nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 227/05

).

Ústavní soud konstatuje, že pokud jde o stěžovatelovo právo na spravedlivý (řádný) proces, toto právo vůbec nebylo v té části trestního řízení, proti které brojí stěžovatel ústavní stížností, dotčeno. Nebylo zahájeno trestní stíhání žádné osoby. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 2886/13

), v tzv. fázi prověřování podle § 158 až 159b trestního řádu nelze ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou podle čl. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neupravují "detailní otázky trestního práva", nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je výlučně věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo stěžovatele, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. usnesení ve věci

sp. zn. I. ÚS 84/99

).

V okolnosti, že orgány činné v trestním řízení nezahájily vůči podezřelým trestní řízení (nýbrž věc odložily), nelze proto spatřovat porušení (jakýchkoli) ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Stěžovatel si je sám vědom ustálené judikatury Ústavního soudu (viz též např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 921/06

,

II. ÚS 349/06

,

III. ÚS 221/08

či

III. ÚS 264/08

) z níž vyplývá, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nespatřuje odložení věci podezření ze spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací ve stádiu pokusu, jehož obětí se stěžovatel cítí být, za zásah do jeho základních ústavně zaručených práv.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu