Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding insolvency law interpretation as not justiciable.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Karáskové, zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Horoměřice, Nebušická 709, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014 č. j. 29 ICdo 33/2014-73, jakož i (in eventum) usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2014, č. j. 28 ICm 988/2013, 13 VSOL 12/2014-49 (KSBR 28 INS 6579/2011), a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2013, č. j. 28 ICm 988/2013-37 (KSBR 28 INS 6579/2011), a dále (in eventum) usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2013, č. j. 3 VSOL 500/2013-B-54, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2013, č. j. KSBR 28 INS 6579/2011-B-45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Ústavní stížností ze dne 30. 7. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2014, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, přičemž se domáhala, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu a z důvodu procesní opatrnosti in eventum také jemu předcházející usnesení vrchního a krajského soudu; dále pak aby in eventum z důvodu "komplexnosti a procesní opatrnosti" zrušil usnesení vrchního a krajského soudu, jež jsou uvedena v záhlaví tohoto usnesení jako druhá v pořadí. Přitom tvrdila, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a že ohrozily její vlastnické právo podle čl. 11 Listiny a že porušily čl. 4 Listiny a čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky.

2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2013, č. j. 28 ICm 988/2013-37, byla odmítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalovanému Milanu Františkovi určení, že pohledávka žalovaného ve výši 54.500,39 Kč, přihlášená v této výši do insolvenčního řízení stěžovatelky, neexistuje, a dále jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 30. 1. 2014, č. j. 28 ICm 988/2013, 13 VSOL 12/2014-49, rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby potvrdil. Odvolací soud přistoupil toliko ke změně nákladového výroku, když rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Stejným způsobem bylo odvolacím soudem rozhodnuto též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti citovanému usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 29. 5. 2014 č. j. 29 ICdo 33/2014-73, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak vyložil, z jakého důvodu má za to, že za trvání konkurzu vedeného na majetek dlužníka není dlužník osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby na určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele.

3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2013, č. j. KSBR 28 INS 6579/2011-B-45, byl zamítnut návrh stěžovatelky na zrušení konkurzu. Toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2013, č. j. 3 VSOL 500/2013-B-54, potvrzeno.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti Ústavnímu soudu rovněž navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu za zastoupení ve smyslu § 83 a § 84 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dále požadovala, aby Ústavní soud podle § 80 zákona o Ústavním soudu zakázal insolvenční správkyni pokračovat v realizaci majetkové podstaty konkurzního řízení, přikázal jí, aby subjekty, které tato pověřila, neprováděly žádné úkony vedoucí ke zcizení věcí z majetkové podstaty, a aby zakázal krajskému soudu udělit souhlas s prodejem majetku stěžovatelky. Současně navrhla, aby Ústavní soud podle § 39 zákona o Ústavním soudu projednal její stížnost přednostně.

II. 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle zrekapitulovala průběh předmětného insolvenčního řízení, v jehož rámci byla vydána napadená rozhodnutí, přičemž poukazovala na to, že insolvenční návrh, na jehož základě bylo insolvenční řízení zahájeno, nebyl důvodný. Ve vztahu k rozhodnutím vydaným v řízení o neexistenci pohledávky, která jsou předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti, stěžovatelka namítla, že jí soudy svým výkladem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), ve znění pozdějších předpisů, upřely právo domáhat se určení hmotněprávní neexistence či neplatnosti jejích domnělých závazků, v důsledku čehož jí bylo znemožněno bránit svá práva v soudním řízení.

III. 6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (k tomu ale srov. bod 11).

IV. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Z obsahového hlediska totožnými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky se již Ústavní soud zabýval, přičemž tyto svými usneseními ze dne 23. 9. 2014,

sp. zn. I. ÚS 2603/14

, a ze dne 16. 4. 2014,

sp. zn. III. ÚS 2605/14

, odmítl, neboť dospěl k závěru, že představují návrhy zjevně neopodstatněné ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V usnesení ze dne 23. 9. 2014,

sp. zn. I. ÚS 2603/14

, pak Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, že závěry, obsažené v nyní napadeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, č. j. 29 ICdo 33/2014-73, jsou ústavně konformní. Podle názoru Ústavního soudu (vyjádřeného v právě uvedeném usnesení

sp. zn. I. ÚS 2603/14

) se dovolací soud otázkou, zda je dlužník za trvání konkurzu vedeného na jeho majetek osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele či nikoli, řádně zabýval, přičemž zkoumal též historické souvislosti předmětné právní úpravy. S tímto závěrem se ztotožnil též III. senát Ústavního soudu. Rovněž II. senát Ústavního soudu, který byl povolán k ústavněprávnímu přezkumu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, č. j. 29 ICdo 33/2014-73, neshledal důvod, pro nějž by se mohl od výše uvedených názorů I. a III. senátu odchýlit. Ústavní soud je v této souvislosti naopak nucen konstatovat, že argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a směřující proti usnesení dovolacího soudu představují toliko polemiku stěžovatelky se způsobem, jakým dovolací soud vyložil předmětná ustanovení insolvenčního zákona. Správnost soudy provedeného výkladu podústavního práva však Ústavní soud ze své pozice není oprávněn přezkoumávat. Ústavní soud by byl oprávněn do rozhodovací činnosti soudů v tomto ohledu zasáhnout jedině tehdy, pokud by soudy přijatý výklad byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takový rozpor, jak ostatně patrno již z výše uvedeného, však Ústavní soud neshledal.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona (k tomu viz bod 11) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

10. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů zastoupení ve smyslu § 83 zákona o Ústavním soudu, a není-li ústavní stížnost způsobilá k věcnému projednání, nebylo možné vyhovět ani (akcesorickému) návrhu ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu (nadto bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto v co nejkratší době), jakož i návrhu na nařízení předběžného opatření ve smyslu § 80 zákona o Ústavním soudu.

11. Jde-li o návrh stěžovatelky na zrušení usnesení krajského soudu ze dne 17. 5. 2013 a usnesení vrchního soudu ze dne 8. 8. 2013, pak tento návrh Ústavní soud posoudil jako nepřípustný ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledně uvedené rozhodnutí stěžovatelka napadla dovoláním ze dne 3. 10. 2013, které doplnila podáním ze dne 10. 1. 2014, přičemž ani z insolvenčního rejstříku, ani z ústavní stížnosti neplyne, že by již bylo o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodnuto; dovolává-li se stěžovatelka projednání ústavní stížnosti na základě ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podmínky tohoto ustanovení by naplněny nebyly, neboť vzhledem k tomu, že dovolací řízení dosud probíhá, a příslušný mimořádný prostředek tedy nebyl (plně) "vyčerpán", připadá v úvahu jen použití ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, v případě kterého však není splněna v prvé řadě podmínka "značných průtahů" kdy na dosavadní celkovou délku dovolacího řízení mělo vliv to, že stěžovatelka v něm nebyla zastoupena advokátem, přičemž požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2014

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu