Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding mortgagee rights and property ownership under Article 11.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném s předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Roberta Šenkýře, zastoupeného Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem se sídlem Jakubské nám. 1, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 2. 2013 č. j. 44 C 57/2012-116 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 14. 11. 2013 č. j. 60 Co 223/2013-171, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo vyhověno žalobě žalobců o určení, že zástavní právo k zajištění pohledávky stěžovatele (v řízení před civilními soudy žalovaný) k nemovitostem specifikovaným ve výroku rozhodnutí neexistuje. Dovolání proti rozhodnutí krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014 č. j. 21 Cdo 1163/2014-207 odmítnuto jako nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jako zástavní věřitel uzavřel se společnosti OLPE MONEY s. r. o. zástavní smlouvu v době, kdy tato společnost byla jako vlastník daných nemovitostí zapsaná v Katastru nemovitostí ČR. Předmětné zástavní právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí dříve, než došlo rozsudky Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 8. 2010 č. j. 10 C 434/2009-79 a Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 10. 2009 č. j. 35 C 145/2009-88 k prohlášení kupních smluv, kterými měla uvedená společnost nabýt vlastnické právo k nemovitostem, za neplatné. Podle stěžovatele jsou závěry soudů postaveny na ústavně nonkonformních základech, neboť soudy zásadně pominuly zásadu ochrany dobré víry, na ni navázanou zásadu právní jistoty a související zásadu právního státu ve spojitosti se zásadou materiální publicity Katastru nemovitostí ČR. Stěžovatel má za to, že předmětná právní otázka měla být soudem prvního stupně a soudem odvolacím řešena v jeho prospěch a dovolací soud měl kauzu posoudit jinak než v dosavadní praxi, které se dovolávaly výše uvedené soudy prvního a druhého stupně. Podle stěžovatele má jeho stanovisko podporovat i judikatura Ústavního soudu (

sp. zn. Pl. ÚS 78/06

,

I. ÚS 143/07

,

II. ÚS 165/11

).

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud předesílá, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud v souladu se svými kompetencemi posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že zástavní právo zřízené pro zajištění pohledávky stěžovatele neexistuje. Soudy v rámci vyhodnocení předběžné otázky vycházely z pravomocných rozhodnutí vydaných v soudních řízení týkajících se předmětných nemovitostí, a to otázky určení vlastnického práva žalobců k těmto nemovitostem (řízení vedená Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 35 G 145/2009 a 10 C 434/2009), kterými byly v smyslu ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vázány. Z těchto rozhodnutí vyplynulo, že kupní smlouva mezi žalobci a společností OLPE MONEY s. r. o. představuje neplatný právní úkon a společnost OLPE MONEY s. r. o. tedy jako zástavce nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí. Z uvedeného důvodu zástavní smlouva ze dne 25. 2. 2009 rovněž představuje absolutně neplatný právní úkon pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku). Předmětné nemovitosti byly dány do zástavy bez souhlasu skutečných vlastníků - žalobců (ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2002). Civilní soudy se zabývaly stěžovatelem předloženou námitkou dobré víry a v odůvodnění rozhodnutí poukázaly na závaznou a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se nemožnosti ochrany dobré víry zástavního věřitele při zastavení nemovitostí třetí osobou bez souhlasu vlastníka (sp. zn. 21 Cdo 3891/2011, 21 Cdo 5061/2008). Rovněž se dostatečně vypořádaly s námitkami ohledně ochrany dobré víry zástavního věřitele ve vazbě na stěžovatelem namítanou judikaturu Ústavního soudu.

S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

). Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat shora nastíněné závěry soudů.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Ústavní soud rovněž připomíná, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3891/2011, na něž civilní soudy v této věci odkazují, již bylo předmětem přezkumu Ústavním soudem, přičemž ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením ze dne 12. 3. 2013

sp. zn. IV. ÚS 668/13

odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ochraně práva zástavního věřitele tedy "potenciální" možnosti zástavce na uspokojení pohledávky za dlužníkem, pokud nebude uhrazena, nelze z hlediska čl. 11 listiny přiznat větší váhu, než ochraně vlastnického práva pravého vlastníka předmětných nemovitostí, který ke zřízení zástavního práva nedal souhlas. V tomto směru jsou odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, vztahující se ke zcela jiným skutkovým okolnostem, nepřípadné.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu