Constitutional Court dismisses appeal claiming Supreme Court violated constitutional rights by missing procedural deadline. The court finds no fundamental rights violation. The appeal lacks constitutional dimension.
Tschechien (CZ)
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's refusal to accept her appeal. The applicant argued that the Supreme Court exceeded the statutory six-month deadline for ruling on her appeal, which she claimed created a legal fiction rendering the refusal invalid. The court rejected this argument, stating that a mere twenty-day delay does not constitute a violation of fundamental rights and that the Supreme Court's decision was based on established judicial practice. Consequently, the court ruled the complaint lacked the necessary constitutional dimension to warrant review.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 243c odst. 1 občanského soudního řádu: The Constitutional Court dismisses complaints where the alleged procedural delay by lower courts does not reach the intensity required to violate fundamental rights, as the Court's jurisdiction is subsidiary and limited to grave constitutional violations.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Aleny Rousové, zastoupené Mgr. Josefem Spolkem, advokátem se sídlem Na Dlouhém lánu 12/30, Praha-Vokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 22 Cdo 4192/2013-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 20/2013-171 ze dne 13. 6. 2013.
Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že o jejím dovolání, které mu bylo předloženo dne 5. 12. 2013, rozhodl usnesením o odmítnutí dovolání až dne 25. 6. 2014. Podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. však tak měl učinit do 6 měsíců ode dne, kdy mu věc byla předložena, tedy nejpozději do 5. 6. 2014. Podle stěžovatelky je s uplynutím lhůty spojena fikce přípustnosti dovolání a usnesení o odmítnutí dovolání nelze vydat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ ve věci předložené Ústavnímu soudu právě jde.
Ústavní soud v projednávané věci totiž nepovažuje překročení pořádkové lhůty, stanovené § 243c odst. 1 o. s. ř. pro rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, o 20 dnů za pochybení dosahující svou intenzitou porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní soud navíc ověřil, že Nejvyšší soud, který rozhodoval podle občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2013, v odůvodnění rozhodnutí s odkazem na svou předchozí judikaturu objasnil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Jeho závěrům přitom nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před těmito soudy, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů. Svou kasační pravomoc uplatňuje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. O takový případ však v projednávané věci, jak bylo uvedeno, nejde. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud je stěžovatelka přesvědčena, že "opožděným" rozhodnutím dovolacího soudu o jejím dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu byla poškozena, mohla využít možnosti dané jí zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, (zvláště pak zákona č. 160/2006 Sb.).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu