Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding fair process in military rank reduction case.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Slípky, zastoupeného JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem Lukavická 22, Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014 č. j. 11 Ad 2/2011-32, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2014 č. j. 1 As 64/2014-33, v řízení o žalobě proti rozkazu o služebním a hodnostním zařazení, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a Ministerstva obrany jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak rozsudek Nejvyššího správního soudu, tak i rozsudek Městského soudu v Praze.

2. Předmětem řízení před obecnými instancemi byla žaloba stěžovatele, kterou napadal rozkaz vydaný dne 27. 12. 2010 velitelem 4. brigády rychlého nasazení. Podle tohoto rozkazu byl žalobce služebně zařazen na systemizované místo "starší strojník" (s příslušnou konkretizací) a současně byl zařazen do hodnostního sboru poddůstojníků s tím, že mu přísluší hodnost desátník. Stěžovatel jako žalobce brojil proti jmenování do nižší hodnosti, které se uskutečnilo za stavu nově plynoucího ze zákona č. 272/2009 Sb. a vládního nařízení č. 203/2010 Sb. Stěžovatel nesouhlasil s tezí Nejvyššího správního soudu, že jeho nové zařazení bylo založeno pouze deklaratorním rozkazem a že k této změně došlo ze zákona dne 1. 1. 2011. Namítal, že mělo dojít k jeho konstitutivnímu zařazení, a pokud se tak nestalo, pak jsou rozhodnutí obecných soudů nesprávná a samotné právní předpisy protiústavní. K jeho novému zařazení mělo dojít řádným konstitutivním právním aktem, tedy jmenováním do hodnosti, které by se uskutečnilo s jeho souhlasem. Stěžovateli bylo odepřeno zákonné právo na vyjádření souhlasu jako podmínky ke snížení hodnosti, přičemž stěžovatel nerozporoval skutečnost služebního zařazení z hlediska správnosti. Oproti námitkám stěžovatele zejména Nejvyšší správní soud dovodil, že postup nadřízeného byl v souladu s Přechodným ustanovením čl. II odst. 1 zákona č. 272/2009 Sb. (novely zákona o vojácích z povolání), odkazujícího na prováděcí předpis ve smyslu § 6 odst. 7 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Nejvyšší správní soud shrnul, že v posuzované věci bylo přípustné stran služebního zařazení a hodnosti stěžovatele rozkazem pouze deklarovat změněný zákonný stav aplikovaný na konkrétní osobu, aniž by bylo nezbytné provést změnu zařazení stěžovatele jmenováním a s jeho souhlasem, jak obecně plyne ze zákona o vojácích z povolání.

II. 3. Ústavní stížnost není důvodná.

4. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již občanům nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

5. Na půdě Ústavního soudu tedy nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

6. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti státní správy a na základě stěžovatelovy žaloby bylo přezkoumáno správními soudy podle čl. 36 odst. 2 Listiny. V obecné rovině lze konstatovat, že Ústavní soud se přezkumem garancí spravedlivého procesu v řízení, v němž došlo k aplikaci jednotlivých ustanovení zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, vícekrát zabýval. Z poslední doby se odkazuje například na usnesení ve věci

sp. zn. II. ÚS 3552/11

nebo usnesení ve věci

sp. zn. III. ÚS 654/14

. Podobně jako v citovaných věcech však Ústavní soud ani nyní neshledává, že by předmět řízení před správními soudy, konkretizovaný v podobě stěžovatelem napadeného aktu velitele příslušné vojenské jednotky, vykazoval znaky protiústavnosti. I v tomto řízení se jedná o případ aplikace podústavního práva, přičemž nezbývá než konstatovat, že obě napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu se všemi požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny, jsou tedy přehledně a přesvědčivě odůvodněná a nevykazují znaky libovůle či dokonce svévole. Rozhodnutí vycházela z legislativních aktů zákonodárné moci, do jejichž znění zasahuje Ústavní soud zcela výjimečně ve zvlášť závažných případech a na podkladě návrhů podávaných osobami a institucemi k tomu oprávněnými příslušnými ustanoveními Ústavy a zákona o Ústavním soudu.

7. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu