Constitutional Court dismisses appeal claiming parental duty violation due to business asset transfer. Court finds lower courts acted constitutionally. Constitutional Court dismisses appeal claiming parental duty violation due to business asset transfer. Court finds lower courts acted constitutionally.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Erika Navrátila, zastoupeného JUDr. Petrem Dítě, advokátem se sídlem Olomouc, Horní náměstí 19, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2013 č. j. 21 C 282/2013-1019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 4. 2014 č. j. 70 Co 46/2014-1045, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby výživné stanovené jeho otci naposledy rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2010 č. j. 0 P 506/2001-618 částkou 18 000,- Kč měsíčně bylo zvýšeno na částku 230 000,- Kč měsíčně.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že prokazatelně doložil náklady zvýšené s ohledem na studium na vysokých školách a svůj zdravotní stav, naopak na straně žalovaného (otce) došlo prodejem obchodního podílu k výrazné změně v majetkových poměrech. Podle stěžovatele se obecné soudy řádně nezabývaly otázkou majetkových poměrů jeho otce, čímž vybočily z ústavně konformní interpretace vyživovací povinnosti rodičů k dětem a zasáhly do práva stěžovatele podle čl. 36 Listiny. Konkrétně stěžovatel polemizuje se závěrem obecných soudů o vyplacení ceny za převod obchodního podílu společnosti Adriana - výrobce těstovin s. r. o. otci, z čehož především dovozoval navýšení jeho příjmů jako hlavní důvod k podání žaloby.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Dospěl poté k závěru, že jde návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

V souzené věci odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, který po rozsáhlém dokazování dospěl k závěru, že žalovanému žádná finanční částka za převod obchodního podílu vyplacena nebyla. Po zhodnocení pravidelných příjmů a výdajů i majetkových poměrů žalovaného soud vyhodnotil jeho schopnosti a objektivní možnosti jako dostačující pro hrazení dosud stanoveného výživného. Oba soudy dospěly k závěru, že v možnostech a schopnostech žalovaného není hradit zvýšené výživné požadované stěžovatelem. Soudy přitom vzaly v potaz i nadstandardní majetkové poměry stěžovatele a rozsáhlý majetek jeho matky.

Ústavní soud ověřil, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily, přičemž odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které se následně staly obsahem ústavní stížnosti. Argumentaci odvolacího soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti a nemělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu