Constitutional Court dismisses constitutional complaint against administrative court decisions for procedural errors.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Mojžíška, zastoupeného Mgr. Pavlínou Jaškovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Lužickosrbská 7, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2014 č. j. 2 As 43/2014-56, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014 č. j. 3 A 10/2014-15, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práv, zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 3, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze rozhodl v řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 14. 1. 2014 č. j. MV-141459-5/VS-2013 tak, že se věc postupuje Krajskému soudu v Ostravě. V odůvodnění s odkazem na § 7 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. uvedl, že správní rozhodnutí v prvním stupni vydal Krajský úřad Moravskoslezského kraje, jehož sídlo je v obvodu Krajského soudu v Ostravě, a tento soud je proto soudem věcně a místně příslušným k řízení o podané žalobě.

Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost a současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.

Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 2. 4. 2014 č. j. 2 As 43/2014-11 návrhům stěžovatele nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že kasační stížnost představuje zjevně neúspěšný návrh a předpoklady pro osvobození od soudních poplatků dle § 36 odst. 3 s. ř. s. tak nejsou splněny; stěžovatele též vyzval, aby do pěti dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek a do patnácti dnů předložil plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Usnesení Nejvyššího správního soudu bylo stěžovateli doručeno dne 7. 4. 2014.

Též ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 23. 7. 2014 Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil, neboť stěžovatel ve stanovené lhůtě a ani později soudní poplatek nezaplatil; poznamenal rovněž, že stěžovatel nedostál ani své povinnosti předložit soudu plnou moc pro zastupování v řízení o kasační stížnosti.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé "z čeho dovodil" zjevnou neúspěšnost návrhu (kasační stížnosti), a "nadto je zjevné, že z pohledu majetkové a finanční situace podmínky pro osvobození splňuje"; též tvrdí, že soud "se nevypořádal řádným způsobem s odůvodněním a bez řádných a zákonných důvodů řízení zastavil". Za nepřezkoumatelné a nezákonné považuje i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, jímž byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, neboť nebyl dostatečně a přiměřeně poučen o svých právech a povinnostech za situace, kdy nemá právní vzdělání a jeho práva je tak nutno dostatečným poučením chránit.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu v této věci však stěžovateli nesvědčí.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Oproti jeho názoru Ústavní soud nezjišťuje, že by jeho právo na spravedlivý proces mu bylo upřeno; stěžovateli se dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a oba soudy svá rozhodnutí též srozumitelně a dostatečně odůvodnily. Nejvyšší správní soud se pak zcela adekvátním způsobem vyjádřil k důvodům, jež ho vedly k zastavení řízení, jakož i k úkonům, které tomuto rozhodnutí předcházely; totéž platí i o jeho usnesení ze dne 2. 4. 2014, v němž stěžovateli podrobně vyložil, proč je nutno na jeho kasační stížnost nahlížet jako na návrh zjevně neúspěšný, a že již pro tento důvod (bez ohledu na jeho příjmové a majetkové poměry) mu osvobození od soudních poplatků přiznat nelze.

Na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tudíž nelze nahlížet jako na rozhodnutí, jež trpí nedostatkem odůvodnění, a není zatíženo ani tím ústavněprávním deficitem, jež je tvrzen v podobě jeho nepřezkoumatelnosti; procesní postupy, které jeho vydání předcházely, za výraz libovůle či jiného procesního excesu považovat nelze rovněž.

Pouze pro úplnost se jen dodává, že opodstatnění nemá ani tvrzení stěžovatele o nedostatečném poučení o jeho procesních právech; naopak z řady řízení (resp. desítek řízení), které stěžovatel před soudy včetně Nejvyššího správního soudu (od roku 2003) i Ústavního soudu (od roku 1995) vedl a vede, je zřejmé, že se mu poučení o jeho právech a povinnostech, resp. o procesních podmínkách řízení před jednotlivými soudy dostalo opakovaně a ve více než dostatečném rozsahu.

I když stěžovatel ústavní stížností mířil i proti usnesení Městského soudu v Praze, relevantní argumentaci proti němu nepřipojil; Ústavní soud proto jen konstatuje, že ani ve vztahu k tomuto usnesení důvody, jež by měly vést k jeho kasaci, neshledal.

Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatele návrhem zjevně neopodstatněným, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu