Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process due to Supreme Court's retrospective application of its own 2012 case law.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 984/2012-92 ze dne 24. března 2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 405/2011-61 ze dne 18. října 2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 12 C 256/2010-38 ze dne 18. května 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na rovnost účastníku dle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 12 C 256/2010 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 jeho v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se na žalované všeobecné zdravotní pojišťovně ČR (dále jen "žalovaná") domáhal zaplacení částky 53.000,- Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jeho v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jeho v záhlaví uvedeným usnesením odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud jeho ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, když rozhodl v rozporu s vlastní judikaturou, kogentní zákonnou normou a s ní spojenou právní doktrínou, jak je ústavně zaručeno jako základní právo v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší soud podle stěžovatele nepřípustně a protiústavně aplikoval retroaktivně svoji judikaturu z roku 2012 na žalobu stěžovatele z roku 2010, a to výlučně v neprospěch stěžovatele. Toto porušení lze podle ústavní stížnosti charakterizovat jako protiústavní odepření spravedlnosti.

Stěžovatel dále uvádí, že ze strany obecných soudů došlo rovněž k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces z důvodu existence opomenutých důkazů a nerespektování judikatury Nejvyššího soudu. Současně tak podle stěžovatele došlo i k porušení ústavní zásady rovnosti účastníků řízení, garantované čl. 37 odst. 3 Listiny.

K porušení principů řádného a spravedlivého procesu dále podle stěžovatele došlo tím, že právní závěry soudů obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním rozporu se skutkovými a právními zjištěními soudů, kdy se soudy svévolně všemi právně významnými námitkami a argumentací stěžovatele ani nezabývaly, při současném popření principu legality v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a s čl. 2 odst. 2 Listiny. Porušení občanského soudního řádu soudy při určení věcné a místní příslušnosti soudů se pak podle ústavní stížnosti jeví i jako porušení ústavní zásady stanoveného postupu. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 80/96

.

Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy rozhodly o jeho žalobě svévolně, libovolně a v extrémním rozporu s relevantní platnou právní úpravou a judikaturou. V neposlední řadě došlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na zákonného soudce tak, jak je stěžovateli garantován v čl. 38 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy v řízení o věci stěžovatele postupovaly a ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu principy zakotvenými v Listině a Úmluvě a jejich závěru o tom, že stěžovatelova žaloba není důvodná, nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. Obecnými soudy podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat. Ústavní soud tak na rozhodnutí obecných soudů, a to především soudu dovolacího a odvolacího, pouze odkazuje s tím, že žádný důvod pro svůj kasační zásah nezjistil.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. září 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu