Constitutional complaint dismissed as inadmissible for challenging a non-meritorious procedural order. The court ruled that the complaint was procedurally improper. The court held that constitutional complaints must target final merits decisions, not intermediate procedural orders. The court found the order did not directly infringe rights. The court emphasized the principle of exhaustion of remedies. The court stated the complaint was premature. The court concluded the order was necessary for the trial.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti nezletilé B. D., zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, 128 00 Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 42 P 5/2012-675 ze dne 11. září 2014 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud totiž zjistil, že stěžovatelka brojí proti procesnímu rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost přípustná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 292/05

ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.

Ústavní soud shledal, že v projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nebyly. Stěžovatelka rozporuje usnesení okresního soudu, kterým tento soud dle § 100 odst. 4 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."; správně jde o odstavec 3 ke dni vydání napadeného rozhodnutí - pozn. ÚS) stěžovatelce uložil podrobit se pohovoru u blíže určené psycholožky Magistrátu města Kladna a vedlejší účastnici, její matce, uložil zajistit přítomnost stěžovatelky na tomto pohovoru. Z uvedeného je zřejmé, že se jedná o usnesení nalézacího soudu, proti kterému není ve smyslu § 202 odst. 1 o. s. ř. odvolání přípustné. K tomu je třeba poznamenat, že samo o sobě uložení povinnosti dle § 100 odst. 3 o. s. ř. nemůže stěžovatelku nikterak zkrátit na jejích základních právech, neboť tento postup je vůbec nezbytným předpokladem pro zjištění skutečností, rozhodných pro vlastní předmět řízení. Teprve v rámci procesu hodnocení skutečností, které v rámci takového pohovoru vyjdou najevo, lze - teoreticky - uvažovat o pochybení, které ve svém důsledku zatíží následné meritorní rozhodnutí vadou, jež by mohla stěžovatelku na jejím právu na spravedlivý proces zkrátit, což je ovšem v předmětné věci zjevně předčasné.

Z výše uvedených důvodů byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 7. října 2014

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj