Constitutional Court dismisses constitutional complaint as premature due to available civil litigation remedies.
Tschechien (CZ)
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a victim against a regional court's refusal to allow her civil damages claim within criminal proceedings. The court determined the complaint was inadmissible because the victim had not exhausted all procedural remedies, specifically noting that a separate civil lawsuit remains available. Consequently, the court applied the principle of subsidiarity to dismiss the case as premature, emphasizing that criminal proceedings primarily serve state interests rather than individual property rights.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural remedies, as they serve as a last resort only when standard remedies like civil litigation are unavailable.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky HOBBY MARKET s. r. o., se sídlem Osek u Duchcova, Tyršova 683, zastoupené JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 15, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014 č. j. 13 To 135/2014-877, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti se stěžovatelka s odvoláním na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 3. 2014 č. j. 17 T 155/2013-861 zamítnuto jako podané osobou neoprávněnou. Stěžovatelka vystupovala v trestním řízení v pozici poškozeného, avšak Okresní soud Praha-západ ji usnesením ze dne 4. 3. 2013 podle § 206 odst. 3, 4 trestního řádu nepřipustil s jejím nárokem na náhradu škody do adhezního řízení.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Trestní řád přiznává poškozenému celou řadu oprávnění, včetně práva navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit způsobnou škodu. V trestním řízení však nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby bylo ve veřejném zájmu stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem. Nejedná se o základní práva zaručená ústavním pořádkem (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 2997/07
,
I. ÚS 1719/10
). Nutno zdůraznit, že existence nebo neexistence předchozího formálního postavení poškozeného není zásadně rozhodná pro posouzení nároků eventuálně uplatňovaných v řízení občanskoprávním.
V posuzovaném případě je situace taková, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které v návaznosti na předchozí rozhodnutí soudu nalézacího nepřipustilo stěžovatelku s jejím nárokem na náhradu škody do trestního řízení, nelze pokládat za konečné v tom smyslu, že by vylučovalo použití jiných prostředků k ochraně práva. Stěžovatelce se k ochraně jejích majetkových a nemajetkových práv vždy nabízí ještě postup založený na podání civilněprávní žaloby (srov. např. již zmíněné usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2997/07
). Z tohoto předpokladu a ze zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci soudů obecných je třeba vycházet i v projednávané věci. Ústavní stížnost je proto třeba pokládat za návrh předčasný, a proto nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj