Constitutional Court dismisses constitutional complaint for failure to comply with mandatory lawyer representation rules.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Ing. Ladislav Militký without a hearing. The applicant failed to comply with the mandatory requirement of legal representation by an advocate under Section 30 of the Constitutional Court Act, despite having been repeatedly instructed in previous proceedings. The court ruled that since the applicant had previously received warnings and ignored them, further instructions would be ineffective and formalistic, thus justifying the rejection of the complaint.
Legislator-Regeste
KI-generiertZákon o Ústavním soudu § 30 odst. 1; § 43 odst. 1 písm. a): The Constitutional Court may reject a constitutional complaint if the applicant fails to comply with mandatory legal representation requirements after having been previously instructed in identical cases.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4362/2013 ze dne 25. června 2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 255/2013-65 ze dne 16. července 2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 25 C 122/2011-43 ze dne ze dne 27. února 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 19. září 2014, se stěžovatel, s odkazem zásah do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
Dříve, než se Ústavní soud začne zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumá, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel posuzovaným podáním nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Ústavním soudem bylo zjištěno, že stěžovatel inicioval v minulosti desítky ústavních stížností, přičemž v průběhu řízení o mnoha z nich byl Ústavním soudem opakovaně, řádně a podrobně poučen o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na povinné zastoupení advokátem. Ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 2576/14
,
sp. zn. II. ÚS 2577/14
a
sp. zn. I. ÚS 2571/14
pak stěžovatel výzvy k odstranění vad jeho podání obsahujících poučení o nezbytnosti zastoupení advokátem převzal v době tří týdnů bezprostředně předcházejících podání projednávané ústavní stížnosti (a to přesně ve dnech 1., 4. a 12. září 2014). Stěžovateli je tak jistě z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby podal ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Zákonná lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby Ústavní soud i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Soudkyně zpravodajka proto v posuzované věci, na základě popsané situace, shledala důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podaný návrh odmítla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. září 2014
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka