Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of remedies and lack of subsidiarity.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2014 č. j. 49 Co 215/2014-693 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2014 č. j. 43 C 306/2004-671, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, kterými mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným usnesením Městského soudu v Brně bylo stěžovateli odňato osvobození od soudních poplatků a zrušeno ustanovení advokáta stěžovateli; napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnutí městského soudu potvrzeno. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel mimo jiné uvedl, že tato stížnost je podávána z důvodu procesní opatrnosti současně s dovoláním, jehož přípustnost závisí na posouzení Nejvyššího soudu.

3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

4. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

5. Stěžovatel sám ve své ústavní stížnosti uvedl, že ji podal souběžně s dovoláním k Nejvyššímu soudu, o kteréžto možnosti byl poučen v napadeném rozhodnutí krajského soudu s tím, že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podání dovolání v dané věci si pak Ústavní soud ověřil také dle oficiálních informací veřejně dostupných v aplikaci infoSoud na portálu Justice.cz (http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp). Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, tedy včetně dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (k tomu, že dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 404/2012 je třeba považovat za takový mimořádný opravný prostředek, se Ústavní soud vyjádřil například v usnesení

sp. zn. III. ÚS 772/13

ze dne 28. 3. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podání ústavní stížnosti je tedy namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. Je tak nevhodné i souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty (srov. například usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 2162/11

ze dne 29. 7. 2011 či usnesení

sp. zn. IV. ÚS 234/11

ze dne 10. 2. 2011). Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu zároveň nelze předjímat. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné a odůvodnění procesní opatrností - zejména s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - neobstojí.

7. Ústavní soud též zdůrazňuje, že toto jeho rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Pokud totiž v řízení o dovolání stěžovatel nebude úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové (v níž může zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení), a to i kdyby jeho dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovateli tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž v případě, že mimořádný opravný prostředek byl rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

8. Z výše uvedeného vyplývá, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pročež ji Ústavní soud odmítl v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka