Constitutional Court dismisses appeal on parole denial due to failure to meet statutory half-term release conditions.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem Svaté Anežky České 32, Pardubice - Staré Město, směřující proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 5. 2014, č.j. 0 PP 78/2014-73, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 6. 2014, č.j. 13 To 286/2014-85, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byla dne 9. 7. 2014 doručena stěžovatelem sepsaná ústavní stížnost. Stěžovatel byl vyzván k odstranění vad podání a dne 6. 8. 2014 byla advokátem stěžovatele Ústavnímu soudu doručena kopie ústavní stížnosti sepsané stěžovatelem. Advokát stěžovatele byl vyzván k doplnění ústavní stížnosti a informován, že povinnost stěžovatele být v řízení zastoupen se vztahuje na celé řízení, včetně okamžiku sepsání a podání samotné ústavní stížnosti, když požadavek zastoupení již od počátku řízení znamená, že právní zástupce účastníka má povinnost zpracovat nové znění návrhu tak, aby i samotný návrh byl podán v právním zastoupení. Dne 10. 8. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena advokátem sepsaná stížnost, která směřuje proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 5. 2014, č.j. 0 PP 78/2014-73, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 6. 2014, č.j. 13 To 286/2014-85.

Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 5. 2014, č.j. 0 PP 78/2014-73, bylo rozhodnuto tak, že se podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za použití § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 6. 2014, č.j. 13 To 286/2014-85, byla stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

II. Stěžovatel je přesvědčen, že výše uvedeným postupem soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 16 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle stěžovatele v rámci rozhodování před obecnými soudy došlo k negaci a porušení jeho práva na řádný proces a také k porušení principu rovnosti stran, v důsledku čehož došlo k oktrojování jeho práva na svobodu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2011, č.j. 46 T 5/2009-2370, byl odsouzen pro zločin dle § 211 odst. 1 a 6 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání 6 let. Spolu s ním byl stejným rozsudkem pro totožný skutek shodné právní kvalifikace odsouzen také S., a to ve formě spolupachatelství, když i výše jeho trestu byla de facto shodná. Stěžovatel namítá, že S. využil institutu podmíněného propuštění a jeho žádosti předložené po výkonu jedné třetiny z celkové délky trestu odnětí svobody bylo vyhověno. S ohledem na tuto skutečnost také stěžovatel po výkonu jedné třetiny z celkové délky trestu požádal o podmíněné propuštění, neboť z hodnocení zpracovaných v průběhu výkonu tohoto trestu dle názoru stěžovatele vyplývá, že účelu trestu je dosahováno.

Stěžovatel upozorňuje, že Okresní soud v Pardubicích, který rozhodoval o žádosti ve stejném složení senátu, za přítomnosti téhož státního zástupce a za stejných podmínek jako v případě S., však jeho žádost zamítl bez bližšího zkoumání zákonných podmínek, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelem předložená žádost je předčasná, když byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin a nemůže tedy žádat o podmíněné propuštění po výkonu jedné třetiny uložené sankce, ale až po výkonu jedné poloviny uloženého trestu.

Stěžovatel připouští, že skutek, pro který byl odsouzen, je v kontextu § 14 odst. 3 trestního zákoníku zvlášť závažným zločinem. Dle jeho názoru však nelze s ohledem na ustanovení § 139 trestního řádu a § 261 trestního řádu v téže věci vynášet dvě naprosto odlišná rozhodnutí. Domáhal se proto aplikace zásady tzv. beneficium cohaesionis, ale Krajský soud v Hradci Králové- pobočka v Pardubicích jeho stížnost zamítl, když konstatoval, že rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích je správné a v rámci řízení o stížnosti stěžovatele není oprávněn přezkoumávat jiná rozhodnutí.

Stěžovatel uzavírá, že pakliže byl jeho spolupachateli přiznán nárok na podmíněné propuštění po výkonu jedné třetiny uloženého trestu a takové rozhodnutí se stalo pravomocným a neměnným, měl být tento institut a nárok na podmíněné propuštění dle dikce § 261 trestního řádu přiznán i jemu.

III. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV. Otázkou aplikace ustanovení trestních zákonů o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a konstantní judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 284/01

ze dne 20. 9. 2001, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 70/09

ze dne 16. 4. 2009, usnesení

sp. zn. III. ÚS 338/10

ze dne 25. 2. 2010, usnesení

sp. zn. III. ÚS 1152/11

ze dne 23. 8. 2012, usnesení

sp. zn. II. ÚS 28/13

ze dne 23. 5. 2013, usnesení

sp. zn. II. ÚS 1874/13

ze dne 26. 6. 2013 a řada dalších; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve svých rozhodnutích dal Ústavní soud opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Užití tohoto dobrodiní tedy není nárokové a automatické pro každého vězněného.

Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily (viz usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1346/13

ze dne 8. 7. 2013).

Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při posuzování žádosti stěžovatele postupovaly podle příslušných ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu, řádně zvažovaly splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody a své závěry adekvátně a srozumitelně odůvodnily.

V. Soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného, a odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu odnětí svobody, nebo odsouzený, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, vykonal alespoň třetinu uloženého trestu odnětí svobody (§ 88 odst. 1 trestního zákoníku). Zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let (§ 14 odst. 3 trestního zákoníku).

Obecné soudy tak správně uzavřely, že podmíněné propuštění po výkonu jedné třetiny trestu je možné jen tehdy, nebyl-li stěžovatel odsouzen pro zvlášť závažný zločin. S ohledem na výše uvedené je přitom zřejmé, že stěžovatel se může domáhat podmíněného propuštění až po výkonu jedné poloviny uloženého trestu a nikoliv již po výkonu jedné třetiny uloženého trestu.

Pokud stěžovatel namítá, že v případě jeho spolupachatele obecné soudy postupovaly jinak, Ústavní soud musí ve shodě s krajským soudem konstatovat, že není oprávněn přezkoumávat správnost jiného rozhodnutí, než těch, která v rámci ústavní stížnosti stěžovatel napadá. Zároveň by však stěžovatel nebyl ani aktivně legitimován v ústavní stížnosti napadat a požadovat zrušení rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění někoho jiného. Stěžovatel se přitom nemůže domáhat toho, aby obecné soudy v jeho případě využily benefitu podmíněného propuštění navzdory nesplnění zákonných podmínek, které sám připouští.

VI. Obecné soudy se tedy po posouzení zákonných podmínek pro podmíněné propuštění rozhodly této možnosti v případě stěžovatele nevyužít, vzhledem k tomu, že dospěly k závěru, že stěžovatel nenaplnil zákonem předpokládané podmínky. Těmto závěrům obecných soudů přitom není z ústavněprávního hlediska možno nic vytknout.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014

Jan Musil v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu