Constitutional Court dismisses appeal as clearly unfounded regarding protection period calculation after form change.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., zastoupeného Mgr. Milošem Ráboňem, advokátem, se sídlem Pekařská 12, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 7 To 4/2014, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 3. 2014, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 7 To 4/2014 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 21. 11. 2013, č. j. 1 Nt 51/2012-62 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž byla podle § 99 odst. 6 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), a contrario zamítnuta jeho žádost o propuštění z ochranného sexuologického léčení ve formě ambulantní a současně podle téhož ustanovení mu bylo toto léčení prodlouženo do dne 21. 11. 2015.

Stěžovatel, odsouzený pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), uvádí, že jeho ochranné léčení započalo dne 9. 9. 2011, kdy byl umístěn do Psychiatrické léčebny Brno. Dle § 99 odstavec 6 trestního zákoníku ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle však dvě léta; nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dvě léta; jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení. Stěžovatel tvrdí, že zákonná dvouletá lhůta tak uplynula dne 8. 9. 2013, neboť o prodloužení trvání ochranného léčení nebylo rozhodnuto. Je pravdou, že dne 29. 3. 2012 vydal městský soud usnesení sp. zn. 1 Nt 51/2012, kterým došlo k přeměně ochranného léčení sexuologického z formy ústavní na formu ambulantní. V rámci tohoto rozhodnutí však dle stěžovatelova tvrzení nedošlo k prodloužení ochranného léčení. Dle názoru městského soudu je nepochybné, že rozhodování o tom, zda jsou splněny podmínky pro změnu formy ochranného léčení, zahrnuje zkoumání podmínky, zda je ochranné léčení nadále na straně odsouzeného zapotřebí, takové podmínky pak byly nepochybně zjištěny a byly tedy podkladem rozhodnutí o tom, že ochranné léčení bude nadále vykonáváno ve formě ambulantní. Stěžovatel však namítá, že tato úvaha městského soudu nic nemění na tom, že o prodloužení léčení dle § 99 odstavce 6 trestního zákoníku formálně rozhodnuto nebylo. Nemůže být po něm požadováno, aby se podrobil ochrannému léčení, když ze strany soudu toto nebylo včas a řádně prodlouženo.

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Obecné soudy vyšly z právního názoru, že pokud soud rozhodne o změně formy ochranného léčení, běží nová dvouletá lhůta k prodloužení ochranného léčení. Dle jejich přesvědčení "je totiž třeba mít za to, že v případě rozhodování o změně formy ochranného léčení nepochybně dochází i k periodickému přezkumu důvodů výkonu ochranného léčení, když pokud soud rozhoduje o změně ochranného léčení, musí si vyřešit především otázku, zda důvody výkonu ochranného léčení bez ohledu na jeho formu trvají. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že cílem řízení o prodloužení ochranného léčení je periodický přezkum důvodů trvání ochranného léčení, kdy trvání těchto důvodů je nepochybně přezkoumáno i v řízení o změně formy ochranného léčení. Dvouletá lhůta pak běží od okamžiku zahájení výkonu změněné formy ochranného léčení." Ústavní soud nemá za to, že by takovýto právní výklad byl nepřiléhavý a měl charakter libovůle.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne12. srpna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu