Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process in alimony case due to lack of review power.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Kristiána Lissnika, zastoupeného Mgr. Leonou Polákovou, advokátkou, sídlem Pardubice, Sladkovského 484, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2014 č. j. 21 Co 104/2014-66, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností doručenou dne 13. 6. 2014 se Kristián Lissnik, (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel"), domáhal, aby Ústavní soud z důvodu porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zrušení výživného pro zletilého (stěžovatele).

II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 13. 11. 2013 rozsudkem č. j. 21 C 140/2013-33 Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") rozhodl, že vyživovací povinnost Romana Landsmana (dále jen "žalobce") k žalovanému stanovená naposledy rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 10. 2008 č. j. 0 P 165/2006-48 za období od 11. 2. 2013 do 29. 9. 2013, se zrušuje (výrok I), žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zrušení vyživovací povinnosti k žalovanému naposledy stanovené rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 10. 2008 č. j. 0 P 165/2006-48 za období od 1. 10. 2012 do 10. 2. 2013 a dále za období od 30. 9. 2013 do budoucna, zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

Dne 31. 3. 2014 rozsudkem č. j. 21 Co 104/2014-66 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 11. 2013 č. j. 21 C 140/2013-33, vyjma nenapadeného výroku I, v části výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba s požadavkem, aby byla zrušena vyživovací povinnost žalobce k žalovanému za období od 1. 10. 2012 do 10. 2. 2013, potvrdil (výrok I), ve zbývající části výroku II změnil tak, že s účinností od 30. 9. 2013 se zrušuje vyživovací povinnost žalobce k žalovanému, naposledy stanovená rozsudkem nalézacího soudu ze dne 13. 10. 2008 č. j. 0 P 165/2006-48 (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení před nalézacím soudem a odvolacím soudem (výrok III).

III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, jak bylo již výše poznamenáno, že odvolací soud porušil čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že "nezjišťoval a nehodnotil řádně skutkový stav věci ke dni svého rozhodnutí, a to z hledisek rozhodných pro rozhodnutí v dané věci." Odvolací soud "posuzoval věc příliš formalisticky, důsledně se nezabýval posouzením věci z hlediska adekvátní právní normy, tj. ustanovení § 85 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2014, ani nezohlednil konkrétní okolnosti projednávané věci." V důsledku svévolné aplikace právního předpisu jednoduchého práva tak došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, což v konečném důsledku vedlo i porušení práva na rodičovskou výchovu a péči ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny; poukázal na nález ze dne 24. 11. 2009

sp. zn. II. ÚS 2155/09

(N 245/55 SbNU 361).

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces vadným hodnocením v řízení provedených důkazů a z něj plynoucím nesprávným právním posouzením jeho věci. Stěžovatel byl toho názoru, že se odvolací soud nedostatečně vyrovnal se všemi jím uplatněnými tvrzeními, zejména ve vztahu k ustanovení § 85 zákona o rodině.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

(N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v projednávané věci neshledal.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces příliš formalistickou aplikací ustanovení zákona o rodině nutno dále připomenout, že toto právo zakotvené v části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na zvýšení či snížení výživného na zletilého stěžovatele. Z toho plyne, že ani případná nesprávná resp. Ústavním soudem nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) tak sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v cit. ustanoveních Listiny a Úmluvy. Taková interpretace by mohla být důvodem pro kasaci rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv; je však evidentní, že "právo na zachování výživného na zletilé dítě" v rovině základních práv zakotveno není [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997

sp. zn. III. ÚS 31/97

(N 66/8 SbNU 149)].

Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládá. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).

V projednávané věci je nadto zjevné, že stěžovatel konstruoval odůvodnění svého návrhu převážně jako polemiku se závěry odvolacího soudu; ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti.

Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 28. července 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu