Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding fair process and legal aid in civil proceedings. The Court rejects claims of procedural violations and unequal treatment. The decision upholds lower court rulings on procedural grounds.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Musila, zastoupeného Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem Smetanova 6, Blansko, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 60 C 234/2008-58 ze dne 21. 7. 2010, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 539/2010-83 ze dne 7. 3. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 52/2012-124 ze dne 12. 12. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, předmětné řízení bylo vedeno k žalobě stěžovatele, jejímž prostřednictvím se po první žalované České republice - Ministerstvu financí domáhal zaplacení částky 22.089.920,- Kč z titulu náhrady majetkové a nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, způsobené nesprávným úředním postupem Finančního úřadu v Boskovicích. Vytýkaného pochybení se správce daně dle stěžovatele dopustil tím, že mu v roce 1999 vyměřil daň z převodu nemovitostí, ačkoliv měl úhradu této daně vymáhat po kupujícím jako ručiteli. V důsledku daňového dluhu nemohl pak stěžovatel uplatnit svůj patent, registrovaný v roce 2005, ani jej prodat či realizovat, neboť k tomuto účelu nezískal půjčku, kterou banka podmínila vystavením živnostenského oprávnění, čehož stěžovatel nedosáhl právě s ohledem na existenci nedoplatku daně z převodu nemovitostí. Škodní nárok stěžovatel současně uplatňoval i vůči druhému žalovanému Ing. Petrovi Musilovi, a to z titulu neproplacení směnky vystavené v roce 1996, splatné roku 1997, které mělo mít za následek neschopnost stěžovatele dostát zmíněné daňové povinnosti.

Ve věci rozhodoval nejprve Obvodní soud pro Prahu 1, jenž rozsudkem č. j. 60 C 234/2008-58 ze dne 21. 7. 2010, žalobu, aby žalovaní uhradili stěžovateli společně a nerozdílně žalovanou částku, zamítl (výrok I.), přičemž uložil stěžovateli povinnost nahradit první žalované náklady řízení v částce 400,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že druhému žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 68 Co 539/2010-83 ze dne 7. 3. 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil toliko ve výroku III. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a druhým žalovaným tak, že v tomto vztahu nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, ve výrocích I. a II. jej jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že návrh stěžovatele na náhradu škody není důvodný. Za nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. nelze totiž považovat postup příslušného finančního úřadu, předcházející jinak správnému vyměření daně z převodu nemovitostí dle § 8 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ani skutečnost, že tato daň byla dle uvedeného zákonného ustanovení vyměřena stěžovateli - prodávajícímu a nikoli kupujícímu jako ručiteli, neboť závazek ručitele splnit dluh nastupuje, z důvodu své subsidiarity, teprve tehdy, pokud ho neuspokojil dlužník (prodávající). Co se týče nároku na plnění vůči druhému žalovanému, stěžovatel dle názoru obecných soudů neprokázal vznik škody, neboť tvrzené neproplacení směnky druhým žalovaným nemělo vliv na stěžovatelovu zákonnou povinnost zaplatit daň z převodu nemovitostí.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, opírajíce jej o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 52/2012-124 ze dne 12. 12. 2012 odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel se dále obrátil na Ústavní soud, jsa přesvědčen, že při vydání napadených rozhodnutí nebylo postupováno v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními a v souvislosti s projednáním věci byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Konkrétně stěžovatel namítal, že obecné soudy se řádně nevypořádaly se všemi tvrzenými skutečnostmi, zejména nepřihlédly ke stěžovatelem vypracovaným propočtům ušlého zisku, nepřistoupily k doplnění dokazování provedením znaleckého posudku k prokázání výše škody, a naopak bez dalšího konstatovaly absenci vzniku škody. Postupem nalézacího soudu, který zprostil funkce mu ustanoveného advokáta, mělo nadto dojít k porušení zásady rovnosti stran ve věci a v důsledku toho k narušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, neboť mu tím byla odňata možnost účinně uplatnit svá práva v řízení. Nejvyššímu soudu stěžovatel v závěru stížnostního návrhu vytkl, že se nezabýval meritem věci a jím uplatňovaným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 45/94

ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)].

Jádro předložené ústavní stížnosti tvoří stěžovatelovy výhrady proti rozhodnutím obecných soudů vydaných ve věci odpovědnosti první žalované za materiální a nemateriální újmu vzniklou stěžovateli ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a odpovědnosti za škodu na straně druhého žalovaného ve smyslu § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Stěžovatel spatřuje v napadených rozhodnutích porušení čl. 36 odst. Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, přičemž z jim předcházejícího řízení je zřejmé, že právě toto právo mu upřeno nebylo. Jeho námitkami se zabývaly soudy dvou stupňů, a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, které, ačkoliv naplnění podmínek pro přiznání náhrady škody a nemateriální újmy neshledaly, rozhodly na adekvátně zjištěném skutkovém základě a své závěry náležitě odůvodnily. V napadených rozhodnutích Ústavní soud neshledal výkladový exces, nepředvídatelnou libovůli v rozhodování, ani absenci logického a srozumitelného odůvodnění přijatých skutkových závěrů.

Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu při zhodnocení dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterýžto mohl založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, pouze za předpokladu, že byla uplatněna námitka procesní vady zahrnující právní otázku zásadního významu, tj. taková, v níž se odrážel střet o výklad normy procesního práva. V projednávané věci přitom stěžovatel v rámci námitky procesních vad žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil, což Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 12. 12. 2012 dostatečně objasnil.

Jako irelevantní se jeví rovněž námitka stěžovatele o zásahu do jeho práva na rovné postavení v důsledku postupu nalézacího soudu, který rozhodl o zproštění funkce právního zástupce, ustanoveného mu k ochraně jeho zájmů dle § 30 o. s. ř. Významnou složku práva na spravedlivý proces bezpochyby představuje právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, jímž je třeba rozumět právo na samotnou možnost vyhledat účinnou právní pomoc a nechat se zastupovat před orgány veřejné moci. Druhá rovina pak ztělesňuje subjektivní právo každého na to, aby mu byla, za splnění určitých podmínek, kvalifikovaná právní pomoc poskytnuta v případě, že si ji sám bez své viny není schopen opatřit sám. Povinnost poskytnout právní pomoc účastníkovi ze strany státu v konkrétním soudním řízení není však založena subjektivními představami žadatele o jeho právu na právní pomoc. Je výsadní věcí státu rozhodnout, za jakých podmínek a jakým způsobem (či v jakém rozsahu) nemajetným žadatelům právní pomoc zabezpečí či nikoli [srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 296/97

ze dne 17. 3. 1998 (U 20/10 SbNU 409)].

V posuzovaném případě byl právní zástupce stěžovatele svého pověření zproštěn s odůvodněním, že vyjma studia spisu neučinil v průběhu šesti měsíců ve věci žádný úkon, přestože byl soudem vyzván k doplnění žaloby. Naopak podání k soudu nadále adresoval sám stěžovatel, z čehož soud prvního stupně dovodil, že stěžovatel je schopen v řízení vystupovat samostatně, jinými slovy, ochrana zájmů stěžovatele ve smyslu § 30 o. s. ř. nevyžaduje, aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Z ústavněprávního hlediska nemá Ústavní soud daným závěrům, které korespondují s obsahem spisového materiálu, co vytknout.

S ohledem na výše řečené Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Samotný fakt, že stěžovatel byl ve sporu neúspěšný, nelze bez dalšího hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu