Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of remedies and pending proceedings.
Tschechien (CZ)
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Vítkov Invest, s. r. o., regarding the right to a fair trial. The applicant argued that the Supreme Court's decision to dismiss their appeal was improper because the lower court had already vacated the first-instance judgment and remanded the case for further proceedings. The Court ruled that the complaint was inadmissible because the legal proceedings were not yet final, violating the principle of exhaustion of remedies under the Constitutional Court Act.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law for the protection of their rights, particularly when the proceedings are still pending and not yet final.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Vítkov Invest, s. r. o., se sídlem Na Kozačce 1288/6, Praha 2, zastoupené Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2014 č. j. 32 Cdo 145/2014-794, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013 č. j. 4 Cmo 286/2012-717 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012 č. j. 5 Cm 182/2004-653, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou dne 16. 7. 2014 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny Základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, neboť napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelka proto nebyla subjektivně legitimována k dovolání, neboť rozhodnutími soudů nižších stupňů nebylo rozhodnuto o jejích právech.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
5. Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006
sp. zn. IV. ÚS 125/06
(U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011
sp. zn. IV. ÚS 3256/10
, ze dne 16. 2. 2011
sp. zn. III. ÚS 256/11
či ze dne 23. 5. 2013
sp. zn. III. ÚS 1492/13
]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
6. Jak je uvedeno, dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné z toho důvodu, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, řízení tedy nebylo dosud pravomocně skončeno. Z toho plyne, že věc se nyní nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatel může svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které mu příslušné právní předpisy poskytují. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ji jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka