Constitutional complaint dismissed because constitutional review requires exhaustion of all legal remedies first.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti obchodní korporace DRUŽBA, stavební bytové družstvo, sídlem Kapucínské nám. 100/6, Brno, zast. JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2013, č.j. 28 Cdo 355/2014-64, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.10.2013, č.j. 18 Co 134/2013-45, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Statutárního města Brno, sídlem Dominikánské nám. 1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo uvedené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když jí bylo odepřeno právo na soudní ochranu. K věci uvedla, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání pro nepřípustnost ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) obč. soudního řádu, ve znění platném do 31.12.2013, přičemž stěžovatelka vycházela z poučení uvedeném v rozsudku krajského soudu, že je dovolání přípustné podle § 237 obč. soudního řádu. Krajskému soudu pak stěžovatelka vytýká nesprávné posouzení podmínek pro vydání rozsudku pro uznání.

Dříve než může Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Taková ústavní stížnost je však podle § 75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Z obsahu návrhu a z předložených písemných podkladů Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem pro uznání ze dne 9.1.2013, č.j. 17 C 66/2012-22, uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 32 364,- Kč s příslušenstvím oproti vydání id. 19433/19911 individualizovaného pozemku v kat. úz. Starý Lískovec. Vedlejší účastník podal proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, v němž namítal, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Krajský soud dospěl k závěru, že v dané věci by nemohl být schválen smír ve znění žalobního petitu, neboť stěžovatelka nemůže vydat vedlejšímu účastníkovi podíl 19455/19991 na předmětném pozemku, neboť takový podíl nevlastní; z tohoto důvodu krajský soud shledal, že není možno vydat rozsudek pro uznání, proto změnil rozsudek městského soudu tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, a věc vrátil městského soudu k projednání. Účastníky řízení poučil o možnosti podat dovolání za podmínek uvedených v § 237 obč. soudního řádu. Této možnosti stěžovatelka využila, její dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 238 odst. 1 písm. d) obč. soudního řádu (v tehdejším znění), protože bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč. Na tomto základě je tak zřejmé, že stěžovatelkou napadená rozhodnutí (tj. usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu) nejsou rozhodnutími o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (viz § 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu); spor mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem se nachází ve fázi řízení před soudem I. stupně, nebylo tak pravomocně rozhodnuto o nároku stěžovatelky.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům byla stěžovatelčina ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2014

Ivana Janů, v.r.

soudce zpravodaj