Constitutional Court dismisses appeal against court's refusal of court fee exemption due to insufficient evidence of poverty.

Ústavní soud ČR rozhodl dne 17. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Petra Rotha, zastoupeného Mgr. Františkem Stratilem, advokátem, AK se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. 11. 2013 č. j. 59 Co 387/2013-87 a proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 17. 7. 2013 č. j. 7 C 209/2013-40, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností doručenou dne 31. 1. 2014 a doplněnou dne 26. 2. 2014 se Petr Roth (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození do soudních poplatků vydaná v řízení o náhradu škody ve výši 6 934 995,- Kč s přísl. a pravidelnou měsíční částku ve výši 28 812,- Kč.

II. Z ústavní stížnosti, vyžádaného spisu Okresního soudu v Kroměříži (dále též jen "nalézací soud") sp. zn. 7 C 209/2013 a k němu připojenému spisu téhož soudu sp. zn. 16 C 270/2011 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 17. 2. 2012 rozsudkem č. j. 16 C 270/2011-312 Okresní soud v Kroměříži žalobu, kterou se žalobce zastoupený advokátem Mgr. Radkem Vondráčkem domáhal po žalovaných 1/ Danielu Hanákovi a 2/ Pavlu Matouškovi zaplacení částky 6 488 661,- Kč spolu s pravidelnou měsíční částkou 28 812,- Kč, zamítl (výrok I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 1/ na náhradě nákladů řízení částku 243 667,20 Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokátky (výrok II), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 2/ na náhradě nákladů řízení částku 202 550,- Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokáta (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení České republice (výrok IV). Soud v odůvodnění uvedl, že bez naplnění podmínky prokázání protiprávního jednání žalovaných musela být žaloba zamítnuta. Rozsudek nabyl právní moci dne 4. 4. 2012 a nebylo proti němu podáno odvolání.

Další žalobou doručenou nalézacímu soudu dne 12. 6. 2013 se žalobce domáhal proti žalovanému Mgr. Radku Vondráčkovi, advokátovi se sídlem v Kroměříži, náhrady škody ve výši 6 934 995 Kč z titulu tvrzeného nesprávného postupu při výkonu advokacie v řízení vedeném u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 270/2011, vedoucím k vydání výše uvedeného rozsudku nalézacího soudu ze dne 17. 2. 2012 č. j. 16 C 270/2011-312. Nesprávný postup při výkonu advokacie měl spočívat v opožděně podaném odvolání proti uvedenému rozsudku. Tato žaloba byla projednávána Okresním soudem v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 209/2013.

Dne 17. 7. 2013 usnesením č. j. 7 C 209/2013-40 nalézací soud žalobci nepřiznal osvobození od soudního poplatku (výrok I) a návrh žalobce na ustanovení právního zástupce pro řízení zamítl (výrok II).

Dne 14. 11. 2013 usnesením č. j. 59 Co 387/2013-87 Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce proti usnesení nalézacího soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 7 C 209/2013-40 rozhodl tak, že žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků ve výši 90 % (výrok I), usnesení nalézacího soudu ve výroku II zrušil, a v tomto rozsahu mu věc vrátil zpět k dalšímu projednání (výrok II).

III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že postupem nalézacího soudu a odvolacího soudu byl porušen čl. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 89 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel byl toho názoru, že nalézací soud i odvolací soud "porušil princip náležitého odůvodnění, právní jistoty i předvídatelnosti, založil rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními a z nich vyvodil právní závěry, dále porušil princip spravedlivého procesu". Tím měla být zasažena výše uvedená základní práva a svobody. Uvedl, že není v jeho možnostech uhradit ani snížený soudní poplatek.

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost je přípustná jen z části, a to v rozsahu směřujícím proti výroku I usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 11. 2013 č. j. 59 Co 387/2013-87, neboť pouze v tomto rozsahu jde o rozhodnutí konečné, proti němuž stěžovatel nemá již k dispozici žádné jiné zákonné prostředky k ochraně svého práva. Ve zbývajících částech, t. j. pokud směřuje proti usnesení nalézacího soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 7 C 209/2013-40 a proti výroku II usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 11. 2013 č. j. 59 Co 387/2013-87, jde o ústavní stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť napadená rozhodnutí v těchto částech nejsou konečná.

V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost v projednatelné části zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti byl především nesouhlas stěžovatele s posouzením jeho poměrů z hlediska osvobození od soudního poplatku ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., v důsledku čehož mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k civilnímu soudu.

Ústavní soud především konstatuje, že článek 36 odst. 1 Listiny, stejně jako jemu korespondující čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na které stěžovatel ve své stížnosti poukázal, ani jiná ustanovení Listiny či Úmluvy právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu nezakládá.

O zásah do základního práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, zaručeného shora uvedenými články Listiny a Úmluvy, by neosvobozením od soudního poplatku mohlo dojít pouze za určitých okolností.

Právo na soud není absolutní a může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu. Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být ze strany státu uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Omezení přístupu k soudu je slučitelné s čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, když sleduje legitimní cíl a když mezi tímto cílem a použitými prostředky existuje přiměřený vztah. Pokud tedy stát přístup k civilnímu soudu podmíní stanovením zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek, jak to učinil zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, lze obecně konstatovat, že postupoval v ústavních mezích, resp. způsobem slučitelným se základním právem na přístup k soudu.

V nálezu ze dne 31. 8. 2004

sp. zn. IV. ÚS 289/03

(N 125/34 SbNU 281) Ústavní soud v souvislosti s nepřiznáním osvobození od soudních poplatků obecným soudem uvedl, že "... rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 271/2000

). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jedním ze základních práv, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, je právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo, jak vyplývá z citace, má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout." Jinak řečeno, posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, je zásadně věcí obecných soudů.

V případě stěžovatele odvolací soud shodně se soudem nalézacím konstatoval, že žalobce má příjem z invalidního důchodu ve výši 7 231 Kč a dále má příspěvek na bydlení. Za tohoto stavu je dle odvolacího soudu skutečně evidentní, že má příjem převyšující životní minimum a nejsou zde dány podmínky pro přiznání osvobození v plném rozsahu. Odvolací soud se ovšem ve svém usnesení ze dne 14. 11. 2013 č. j. 59 Co 387/2013-87 neztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že v této fázi řízení lze hovořit o tom, že jde o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování práva; v této věci jde o náhradu škody způsobené porušením povinnosti advokáta, který vůči rozhodnutí nalézacího soudu nepodal odvolání. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že primárně šlo o náhradu škody způsobené spíše zdravotními obtížemi způsobenými protiprávním jednáním původně žalovaných Daniela Hanáka a Pavla Matouše. V samotném základu tedy není vyloučeno, že by takovéto jednání zde mohlo být a přivodit tedy újmu žalobce, i když je zřejmé, a v tomto lze s nalézacím soudem souhlasit, že nárok nesporně nebude důvodný v celé výši. Nicméně by bylo až věcí dalšího průběhu řízení, aby takto bylo o jednotlivých nárocích rozhodnuto. Proto odvolací soud žalobci přiznal částečné osvobození do soudních poplatků ve výši 90 %.

Ústavní soud je toho názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu dostatečně uvádí důvody, na nichž bylo založeno; odvolací soud tudíž nerozhodoval svévolně, a Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj zásah.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu