Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair trial due to lack of arbitrary decision-making.

Ústavní soud rozhodl dne 17. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Petry Králíčkové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem, AK se sídlem v Příbrami, Zahradnická 74, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 11. 2013 č. j. 23 Cdo 3606/2011-281 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 26 Co 45/2011, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Okresního soudu v Příbrami a České pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností doručenou dne 31. 1. 2014 se Petra Králíčková (dále též jen "žalovaná" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částky 518 139,- Kč.

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 22. 9. 2005 došlo k nehodě v silničním provozu a na havarijně pojištěném vozidle ve vlastnictví stěžovatelky vznikla škoda.

Dne 4. 11. 2005 Česká pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze vyplatila pojištěné stěžovatelce na pojistném plnění za poškození vozidla částku ve výši 515 973,- Kč.

V rámci interní kontroly vyřizování pojistných událostí provedla Česká pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze, následné prověření pojistné události a zadala vypracování znaleckého posouzení technické přijatelnosti nehodového děje ve srovnání s následky dopravní nehody. Závěry znalce představovaly nové údaje, které podstatně změnily právní posouzení evidované pojistné události a tím i nároku oprávněné osoby na výplatu plnění.

Dne 22. 10. 2010 rozsudkem č. j. 9 C 169/2008-211 Okresní soud v Příbrami (dále jen "nalézací soud") stěžovatelce jako žalované uložil povinnost zaplatit České pojišťovně, a. s., se sídlem v Praze (dále jen "žalobkyně") ve stanovené lhůtě částku 518 139,- Kč (výrok I), dále jí uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě České republice na náhradě nákladů řízení částku 38 887,- Kč (výrok II) a povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení ve stanovené lhůtě částku 9 218,- Kč (výrok III). Nalézací soud na základě provedeného podrobného dokazování dospěl k závěru, že pojistné plnění je majetkovým prospěchem na straně žalované bez právního důvodu, a proto žalovaná musí toto bezdůvodné obohacení vydat.

Dne 23. 3. 2011 rozsudkem sp. zn. 26 Co 45/2011 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 22. 10. 2010 č. j. 9 C 169/2008-211 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Konstatoval, že dopravní nehoda ze dne 22. 9. 2005 nebyla nahodilou událostí ve smyslu pojištění, ale úmyslně způsobenou nehodou za účelem čerpání pojistného plnění. Vzhledem k tomuto závěru nevznikl žalované vůbec nárok na pojistné plnění a přijetím pojistného plnění se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila ve smyslu § 451 obč. zák., a toto bezdůvodné obohacení je povinna vydat.

Dne 7. 11. 2013 usnesením č. j. 23 Cdo 3606/2011-281 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 26 Co 45/2011 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolání bylo shledáno nepřípustným.

III. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že s právním hodnocením její věci nalézacím soudem a odvolacím soudem nesouhlasí, neboť je nesprávné, a že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrdila, že k dopravní nehodě a k poškození vozidla skutečně došlo a tudíž jí mělo být poskytnuto alespoň plnění dle znaleckého posudku ve výši 259 100,- Kč. Nesprávným výkladem ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení a zákona o pojistné smlouvě došlo prý k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Za ústavně nesouladný stěžovatelka označila zejména rozsudek odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 26 Co 45/2011.

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením její věci odvolacím soudem a soudem dovolacím. Dle názoru Ústavního soudu námitky uplatněné v ústavní stížnosti však z valné části pouze opakovaly tvrzení stěžovatelkou již uplatněná v odvolání a dovolání, s nimiž se odvolací soud i dovolací soud dostatečně vyrovnaly.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v projednávaném případě neshledal. Napadená soudní rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích a v postupu obecných soudů ani jiné ústavněprávní deficity.

K výhradám stěžovatelky vůči rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud uvádí, že dovolací soud v hranicích daných ustanoveními § 237 o. s. ř. (v tehdy platném znění účinném do 31. 12. 2012) posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu. Pokud v hranicích uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky došlo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010

sp. zn. I. ÚS 2864/09

(N 101/57 SbNU 305)].

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu