Constitutional Court dismisses constitutional complaint against dismissal of claim due to statute of limitations in a minor commercial dispute.

Ústavní soud v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Salve Finance, a.s., IČ: 269 63 469, se sídlem Prostějov, Sádky 1615/4, zastoupené Mgr. Danielem Chmelou, advokátem, se sídlem Brno, Kounicova 13/271, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. ledna 2014 sp. zn. 5 C 180/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí odpovídá zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku, neboť se jím cítí dotčena ve svých základních právech. Napadený rozsudek vzešel z řízení, v němž okresní soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaném Robertu Šavelovi (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 2 946 Kč s příslušenstvím. Částka v žalobě představovala pohledávku ze smlouvy o exkluzivní spolupráci.

Stěžovatelka konkrétně uvedla, že bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále bylo porušeno právo účastníka, aby jeho věc byla projednána veřejně, v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Uvedla, že rozsudek je v rozporu s principem právní jistoty garantovaným čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, který vyžaduje přesnost a předvídatelnost soudního rozhodnutí, vylučuje libovůli, svévoli a přepjatý formalismus při rozhodování.

Stěžovatelka uvedla, že soud nalézací nepostupoval v řízení dle pravidel, ale svévolně, žalovaný před koncentrací řízení nevznesl žádná relevantní tvrzení ohledně uplynutí promlčecí doby (konkrétní časové údaje, konkrétní listiny, z nichž lze dovodit promlčení). Nalézací soud žalobu stěžovatelky zamítl, přestože žalovaný uplatnil námitku promlčení až v závěrečném návrhu, kdy neměla stěžovatelka možnost se vyjádřit a odůvodnil námitku promlčení sám za žalovaného. Soud zásadně se odchýlil od platné právní úpravy a svůj postup řádně neodůvodnil, což zákon neumožňuje ani u sporů bagatelních, kde nelze uplatnit opravný prostředek.

Dle tvrzení stěžovatelky takové rozhodnutí se jeví jako nesprávné a závěry soudu potom nutně porušují ústavní princip zákazu libovůle a rovnosti účastníků. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

II. Zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu, dříve než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Z ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak vyplývá, že postupuje-li podle tohoto ustanovení, písemně vyhotovené rozhodnutí pouze stručně odůvodní.

Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba vyjít ze skutečnosti, že vylučuje-li občanský soudní řád v § 202 odst. 2 u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního, jak se stěžovatelka mylně domnívá.

Ústavní stížnost je v podstatě vyloučena, s výjimkou případů zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální a které působí zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 405/04

, U 43/34 SbNU 421, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2777/11

ze dne 27. 12. 2011). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009

sp. zn. II. ÚS 2538/09

). Ostatně podobné závěry včetně odkazů na bohatou prejudikaturu Ústavní soud formuloval i v několika rozhodnutích, na něž je příkladmo poukázáno.

Jak bylo řečeno, ústavní stížnost je postavena na polemice s vyhodnocením námitky promlčení žalovaného dle ustanovení § 387 odst. 1 obch. zák. Po provedeném dokazování soud dospěl ke skutkovému závěru, že dne 24. 8. 2007 účastníci podepsali smlouvu o exklusivní spolupráci, která měla obsahové náležitosti smlouvy o zprostředkování (§ 642 a násl. obch. zák., § 261 odst. 1 obch. zák.,). Jednalo se o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, žalovaný byl podřízený pojišťovací zprostředkovatel dle příslušné licence ČNB.

Z obsahu rozhodnutí vyplynulo, že žalovaný zprostředkovatel v roce 2007 uzavřel mimo jiné dvě smlouvy, provize k vrácení z těchto dvou smluv byly interně účtovány v prosinci 2007. Zástupce stěžovatelky vyzval žalovaného písemně k vrácení těchto provizí dne 10. 10. 2008. Splatnost vrácení tvrzených provizí nastala nejpozději v druhé polovině října 2008. Stěžovatelka uplatnila nárok ze smlouvy u soudu až 26. 7. 2013, tvrzená pohledávka byla splatná v říjnu 2008, žalovaný vznesl námitku promlčení, čtyřletá promlčecí lhůta skončila v říjnu 2012. Vzhledem k uvedenému tak dle ustanovení § 388 odst. 1 obch. zák. soud zamítl žalobou uplatněný nárok z důvodu promlčení a nezabýval se dalšími aspekty sporu.

Bez ohledu na závěr soudu v této konkrétní věci to není okolnost, která by měla na posouzení skutkové či právní stránky případu stěžejní dopad a mohla být výjimkou z výše uvedené zásady přezkumu bagatelních sporů Ústavním soudem. Ale i když Ústavní soud odhlédne od typu sporu, žádný ze stěžovatelkou uváděných atributů práva na spravedlivý proces dotčen nebyl a postup obecného soudu byl důvodný.

Vzhledem k uvedenému byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2014

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu