Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding fair trial rights in child support and visitation cases.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. N., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo nám. 44, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. listopadu 2013 č. j. 0 P 210/2013-141 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. února 2014 č. j. 13 Co 29/2014-161, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. dubna 2014, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech, napadeným ústavní stížností, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. listopadu 2008 č. j. 22 Nc 93/2008-45 ve výši výživného na dvě nezletilé dcery stěžovatele a dále byl upraven styk stěžovatele s nezletilými dcerami. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba rodiče. Krajský soud v Plzni, rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to mimo výroku o splacení dluhu na výživném, který změnil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že oba ve věci rozhodující soudy při stanovení výživného nepřihlédly ke všem skutečnostem, ke kterým podle jeho názoru přihlédnout měly, čímž se stalo, že správně nezjistily skutkový stav. Stěžovatel soudům dále vytýkal, že nepřihlédly ani k tomu, že mu v důsledku odstěhování matky s dětmi bez jeho souhlasu do Ostrova nad Ohří, vznikají značné náklady při uskutečňování styku s nezletilými dcerami. Podle názoru stěžovatele tak obecné soudy neposoudily všechny relevantní podklady pro správné určení výživného. Pokud jde o úpravu styku s nezletilými dětmi, stěžovatel má za to, že obecné soudy rozhodly nesprávně, pokud si má nezletilé vyzvednout v místě bydliště matky a tam je také odevzdat. Také vyslovil nesouhlas s úpravou styku s nezletilými o letních prázdninách po dobu 14 dnů. Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy vystavily svá rozhodnutí na naprosté libovůli a nezajistily jeho právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti Ústavy. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

Zásah do práva, jehož se stěžovatel dovolával, Ústavním soudem shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možné ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. června 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu