Constitutional Court dismisses complaint regarding civil court decisions on unjust enrichment and statute of limitations.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Adély Adamové, zastoupené JUDr. Hanou Švábenskou, advokátkou, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Matiční 730/3, proti rozsudkům Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 10. 2011, č. j. 7 C 135/2005-385, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2012, č. j. 8 Co 119/2012-473, a č. j. 8 Co 500/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2013, č. j. 28 Cdo 3914/2012-528, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci z důvodu porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 7 C 135/2005, se podává, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 8. 2012, č. j. 8 Co 119/2012-473, a č. j. 8 Co 500/2012, odmítl odvolání stěžovatelky jako osoby bez subjektivní legitimace proti výrokům I. a II. rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 10. 2011, č. j. 7 C 135/2005-385, kterými bylo žalovaným uloženo zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku ve výši 180 195,93 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že první žalovaný odmítl stěžovatelce vydat nemovitosti dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, následkem čehož stěžovatelka nemohla nemovitosti užívat ani z nich čerpat zisk. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV., jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba v části, v níž se po žalovaných domáhala zaplacení částky ve výši 850 417,10 Kč s úrokem z prodlení. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, dle kterého stěžovatelka může požadovat vydání bezdůvodného obohacení teprve ode dne 4. 6. 2002, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž bylo povinnému uloženo uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání nemovitostí; před tímto datem neexistovala povinnost nemovitosti vydat a tudíž žaloba ohledně období ode dne 1. 1. 1997 do dne 4. 6. 2002 je nedůvodná. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala žalobu dne 31. 5. 2005 a žalovaní vznesli námitku promlčení, ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně, že v důsledku částečného promlčení nároku bylo možno jej přiznat jen za období ode dne 1. 6. 2003. Konstatoval, že stěžovatelka neprokázala, že druhý žalovaný v průběhu restitučního sporu vědomě nerespektoval zákonný zákaz přenechání nemovitostí do užívání jinému dle ustanovení § 9 zákona o mimosoudních rehabilitacích, aby tak byla uplatnitelná desetiletá promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 občanského zákoníku (ve znění platném do 31. 12. 2013). Vznesená námitka promlčení nebyla dle názoru krajského soudu v rozporu s dobrými mravy, protože stěžovatelka po celou dobu věděla, kdo nemovitosti užívá, a nic jí nebránilo ve včasném uplatnění nároku.

3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2013, č. j. 28 Cdo 3914/2012-528, stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost odmítl, neboť dovolací důvod nesprávného právního posouzení nebyl dán vzdor odchylné právní kvalifikaci nároku odvolacím soudem jako nároku z bezdůvodného obohacení, poněvadž odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky promlčení, která odpovídá konstantní judikatuře. Nejvyšší soud odkázal na rozsudek velkého senátu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, dle kterého porušení právní povinnosti vydat oprávněné osobě nárokované věci může založit odpovědnost povinné osoby za vznik škody dle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž oprávněná osoba je oprávněna se domáhat vůči povinné osobě náhrady ušlého zisku bez zřetele k tomu, zda dosud probíhá řízení v restituční věci, v němž oprávněná osoba uplatnila právo na vydání věci.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval její námitkou, že žalovaní jednali na její úkor úmyslně, a proto by měla být uplatněna objektivní desetiletá promlčecí lhůta, pročež k marnému uplynutí dvouleté subjektivní lhůty nemá být přihlíženo, neboť vznesení námitky promlčení v této souvislosti je jednáním proti dobrým mravům. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby stěžovatelka spatřuje až v okamžiku uzavření dohody o vydání budovy dne 8. 6. 2004 a ukončení celého restitučního sporu v roce 2006, kdy byly stěžovatelce vydány poslední pozemky. Teprve tehdy mohla nakládat s budovou a vyčíslit celkovou škodu. Námitka promlčení je dle stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy, protože stěžovatelka včas a opakovaně upozorňovala žalované na své "dobré právo", a to také žádostí u soudu o přijetí opatření k zamezení zkracování jejích práv a návrhem na vydání předběžného opatření, kterým mělo být zabráněno žalovaným převést sporný majetek na jinou osobu. Soud však těmto návrhům nevyhověl, následkem čehož stěžovatelka neměla přístup k majetku ani možnost jej alespoň využívat ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

5. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátkou zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471).

8. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal. Co do otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby se patří poukázat na citovaný rozsudek velkého senátu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, v němž Nejvyšší soud vyložil, že nárok oprávněné osoby na náhradu ušlého zisku uplatněný vůči povinné osobě jako škoda vzniklá porušením povinnosti vydat včas věc není nárokem vycházejícím z vlastnického práva k vydávané věci a pro posouzení tohoto nároku není rozhodný okamžik, ke kterému se oprávněná osoba stala vlastníkem věci, o jejíž vydání šlo. Z toho vyplývá, že oprávněná osoba je oprávněna se jej domáhat vůči povinné osobě bez zřetele k tomu, zda dosud probíhá řízení v restituční věci, v němž oprávněná osoba uplatnila vůči povinné osobě právo na vydání věci. Jakkoli je zřejmé, že spor o náhradu ušlého zisku vzniklého porušením povinnosti vydat, včas zahájený za trvání restitučního řízení, je závislý na výsledku restitučního řízení, nic to nemění na závěru, že možnost domáhat se náhrady ušlého zisku vůči povinné osobě (a zabránit tím i případnému promlčení tohoto nároku) má oprávněná osoba i v průběhu restitučního řízení. Ústavní soud tento závěr neshledává neakceptovatelný, a to i proto, že stěžovatelka zamýšlela dát nárokované nemovitosti do podnájmu ode dne 1. 1. 1997 konkrétní firmě, a tudíž musela být schopna vyčíslit, jaká částka jí měsíčně uchází. Je pak nadbytečné zkoumat, zda se ve stěžovatelčině věci uplatní tříletá či desetiletá objektivní promlčecí doba, jestliže subjektivní promlčecí doba již uběhla.

9. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 2842/10

ze dne 25. 5. 2011, N 101/61 SbNU 527); soudce totiž nesmí rezignovat na spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité (srov. nález

sp. zn. II. ÚS 3168/09

ze dne 5. 8. 2010, N 158/58 SbNU 345). Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí, tj. zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole. Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. 9. 2008

sp. zn. III. ÚS 151/08

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

10. Použití ustanovení § 3 občanského zákoníku není vyloučeno ani k posouzení vznesené námitky promlčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997,

sp. zn. II. ÚS 309/95

, N 6/7 SbNU 45), byť je tomu tak oproti nazírání všeobecnému, že naopak námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Výjimečně - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými nebo v důsledku předchozí liknavosti státu), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by nepřiznání jeho nároku bylo nepřiměřeně tvrdým postihem (srov. nálezy ze dne 6. 9. 2005,

sp. zn. I. ÚS 643/04

, N 171/38 SbNU 367;

sp. zn. I. ÚS 718/11

ze dne 26. 6. 2012). Obdobným je posouzení věci, kdy žalobce uplatnil svůj nárok "v dobré víře" v souladu s tehdejší soudní praxí, avšak vlivem pozdější změny judikatury by byl jeho nárok shledán jako promlčený (srov. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 2842/10

ze dne 25. 5. 2011, N 101/61 SbNU 527;

sp. zn. III. ÚS 1275/10

ze dne 22. 12. 2010, N 253/59 SbNU 581;

sp. zn. III. ÚS 1976/09

ze dne 13. 12. 2011,

sp. zn. II. ÚS 3/10

ze dne 5. 9. 2012). Rozpor s dobrými mravy shledal Ústavní soud také v případě námitky promlčení vznesené státem proti uplatněnému nároku na náhradu škody způsobené nesprávným zahrnutím pozemků do privatizace; zde Ústavní soud ve prospěch stěžovatelek argumentoval principem presumpce správnosti rozhodovací činnosti orgánů státu a nemožností stěžovatelek situaci ovlivnit až do okamžiku těsně předcházejícímu uplynutí objektivní promlčecí doby (srov. nález

sp. zn. I. ÚS 2216/09

ze dne 31. 5. 2011, N 103/61 SbNU 551).

11. S ohledem na výše vyloženou možnost stěžovatelky domáhat se náhrady ušlého zisku již v restitučním řízení, které nebránila tehdejší soudní praxe, jednání žalovaných, blízký rodinný vztah či jiná závažná okolnost, neshledal Ústavní soud vznesenou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy a postup obecných soudů proto ani nebyl protiústavní.

12. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu