Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible for being a second instance review of administrative court decisions.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Michala Šotoly, zastoupeného Mgr. Monikou Zatloukalovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Veleslavínova 7, proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru občansko-správního ze dne 9. 1. 2012 č. j. MCP8 009337/2012, rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravy ze dne 5. 4. 2012 č. j. MHMP 501224/2012, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2013 č. j. 1 A 35/2012-36 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 4 As 143/2013-35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí pro údajné porušení čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.

Magistrát hlavního města Prahy napadeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru občansko-správního, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 23 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Tohoto přestupku se stěžovatel dopustil tím, že jako řidič vozidla taxislužby odmítl strážníkům Městské policie hl. m. Prahy předložit doklady, které podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, musí být při provozování taxislužby ve vozidle, přestože byl k jejich předložení vyzván podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, a neumožnil tak hlídce městské policie provést kontrolu těchto dokladů. Za tento přestupek mu správní orgán prvního stupně uložil pokutu ve výši 8 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení. Proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl. Nejvyšší správní soud posléze podanou kasační stížnost stěžovatele také zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem. Trvá na tom, že strážníci městské policie nebyli oprávněni k jeho kontrole a správní orgán prvního stupně nebyl oprávněn jeho údajný přestupek projednávat a rozhodnout o něm. Stěžovatel dále uvádí, že správní orgány i soudy nesprávně a nedostatečně posoudily námitku absence poučení stěžovatele před kontrolou, zejména ohledně práva odepřít výpověď. Namítá, že k jeho kontrole neexistoval žádný důvod a postup strážníků považuje za šikanozní. Uvádí, že samotná skutečnost, že doklady nepředložil, ještě neznamená, že by je neměl či je neměl v pořádku. Stěžovatel má za to, že vydanými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl celou řadu námitek a polemizuje tak s právními názory Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu. V podstatě nesouhlasí se žádným ze závěrů obou správních soudů. Všechny námitky, uvedené v ústavní stížnosti, již uplatnil v rámci předchozího soudního řízení, tj. v žalobě i v kasační stížnosti.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu však - s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy -nepřísluší. Podle uvedeného článku je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci vyplývá, že není oprávněn "přehodnocovat" právní posouzení provedené ostatními soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Jeho úlohou je posoudit nikoliv věcnou správnost jejich rozhodnutí, ale to, zda postupovaly ústavně konformním způsobem.

Ústavní soud necítí potřebu se podrobně vyjadřovat k jednotlivým argumentům stěžovatele, které již uplatnil v řízení před kasačním soudem, neboť ten se ve svém rozhodnutí se všemi námitkami stěžovatele náležitě a v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního zabýval a svůj postup řádně odůvodnil. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyjádřil jak k námitce týkající se pravomoci městské policie ke kontrole řidičů taxislužby, k tvrzení o neexistenci důvodu pro jeho kontrolu, tak i k námitce absence poučení před provedením kontroly strážníky.

Tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv jsou v podstatě vyjádřením nesouhlasu s právním názorem správních orgánů a soudů v jeho věci a pokračováním v polemice s nimi. Stěžovatel měl a také nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého tvrzeného práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu