Constitutional Court dismisses appeal as lower court correctly applied contract law principles over copyright misuse claims.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti společnosti IHL TRANSPORT, s. r. o., sídlem Jílové u Prahy, Holíkova 469, zastoupené Mgr. Denisou Ihlovou, advokátkou se sídlem Vestec, K Jahodárně 249, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014 ve věci sp. zn. 138 EC 24/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž měla být porušena ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze uložil stěžovatelce zaplatit žalobci (INTERGRAM nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, o. s.) částku 3 724,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 1 262,50 Kč z titulu uzavřené licenční smlouvy.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že licenční smlouvu, na jejímž základě byla krajským soudem zavázána k zaplacení žalované částky, uzavřela pouze proto, že byla žalobcem uvedena v omyl, a to tím, že jí byl žalobcem zaslán dopis, jenž u ní vyvolal dojem, že je - ze zákona - povinna předmětnou licenční smlouvu s žalobcem uzavřít. Krajskému soudu přitom stěžovatelka vytýká, že své rozhodnutí opřel toliko o existenci dané licenční smlouvy, přičemž odmítl vyjít ze závěrů rozsudku Soudního dvora Evropských společenství ze dne 7. 12. 2006 ve věci sp. zn. C-306/05, dle kterých způsob používání stěžovatelčina televizního přístroje neodpovídá veřejné produkci ve smyslu ustanovení § 23 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona.

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci je tak myslitelná toliko v případech zcela extrémního vybočení z ústavně garantovaných procesních standardů zjišťování skutkového základu sporu a jeho právního posouzení (viz např. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 185/98

,

III. ÚS 200/05

,

IV. ÚS 8/01

,

II. ÚS 436/01

,

IV. ÚS 502/05

). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce tvrzeným zásahem způsobena; nic takového ovšem stěžovatelka (ani) netvrdí a možná existence podstatné újmy způsobené jí napadeným rozhodnutím navíc z ústavní stížnosti (ani nepřímo) nevyplývá.

Materiální podmínky věcného přezkumu napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze tak v projednávané věci zjevně nejsou dány.

Pouze pro úplnost je tak možné uvést následující. Vytýká-li stěžovatelka krajskému soudu, že nezkoumal, zda stěžovatelka provozovala veřejnou produkci ve smyslu ustanovení § 23 autorského zákona, je namístě připomenout, že se nalézací soud - k námitce stěžovatelky - řádně zabýval otázkou, zda předmětná licenční smlouva není (relativně) neplatná; dospěl-li přitom k závěru, že důvod neplatnosti dán není, není mu dle názoru Ústavního soudu možno důvodně vytýkat, že dané žalobě vyhověl. Z hlediska žaloby na plnění z titulu licenční smlouvy totiž není podstatné (pokud právní vztah založený touto smlouvu trvá), zda druhá strana předmět licence (ne)využívá. V této souvislosti je třeba poukázat na odlišnosti projednávané věci od právní věci, o které Ústavní soudu rozhodl nálezem ze dne 15. 4. 2014 ve věci

sp. zn. II. ÚS 3076/13

, neboť zatímco v nálezové věci kolektivní správce autorských práv vymáhal plnění z titulu bezdůvodného obohacení, tedy v rámci mimosmluvního režimu, žalobcem v projednávané věci nárokované plnění mělo smluvní základ (viz výše); z odůvodnění na str. 4 napadeného rozsudku je přitom dle názoru Ústavního soudu zřejmé, že krajský soud ústavně konformním způsobem rovněž zohlednil okolnosti uzavření předmětné licenční smlouvy ve smyslu dílčích závěrů uvedených v bodu 20 in fine nálezu

sp. zn. II. ÚS 3076/13

.

Toliko na okraj je pak možno ještě uvést, že případným není ani stěžovatelčin odkaz na rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ze dne 7. 12. 2006 ve věci sp. zn. C-306/05, neboť v tomto rozhodnutí se evropský soud zabýval jemu předloženými předběžnými otázkami, týkajícími se sdělování díla prostřednictvím televizního přijímače v hotelovém pokoji, tedy otázkami, jež v projednávané věci přímo nerezonují.

Sluší se potom již pouze dodat, že případným nemůže být v kontextu posuzované věci ani stěžovatelkou tvrzené porušení ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť pod ochranou tohoto článku Listiny jsou pouze poplatky, jež jsou subjektům práva ukládány jednostranně orgány veřejné moci, nikoliv poplatky sjednané smluvně v rámci soukromoprávních vztahů (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol.: Listina základní práv a svobod. Komentář, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 319 - 323; srov. též komentář k ustanovení § 2 daňového řádu in: Baxa, J.; Dráb, O.; Kaniová, L.; Lavický, P.; Schillerová, A.; Šimek, K.; Žišková, M.: Daňový řád. Komentář, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011).

Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor vyjádřený Krajským soudem v Praze v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je z ústavního hlediska akceptovatelný a okolnost, že se stěžovatelka s tímto rozhodnutím neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti; k porušení jí dovolávaných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy tak v dané věci zjevně nedošlo.

V posuzované věci z uvedených důvodů Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu