Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of ordinary court remedies.

Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2014 soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Lenky Kalinové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. prosince 2013 č. j. 49 C 251/2013-73, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností ze dne 19. 2. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 31. prosince 2013 č. j. 49 C 251/2013-73 byla porušena její základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, a kterým by uvedený rozsudek zrušil.

Současně stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby postupoval ve smyslu § 39 zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl stěžovatelčinu žalobu směřující proti Hypoteční bance, a. s., na zaplacení částky 7.200,- Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že jí bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru 150,- Kč měsíčně), a dále rozhodl, že je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4.356,- Kč.

II. Argumentace stěžovatelky

V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka vysvětluje, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Dále pak namítá porušení svého práva na zákonného soudce z toho důvodu, že pro vyřízení její věci byl obvodním soudem zřízen speciální senát (49 C), do kterého byl přidělen soudce JUDr. Michal Holub, u kterého byl v té době znám jeho odmítavý postoj k nároku, který uplatňovala. Uvedený senát si navíc v rozporu s rozvrhem práce "stáhl" případy, které napadly k soudu v době před jeho zřízením. Stěžovatelka namítá rovněž zkrácení na svých procesních právech, k němuž došlo tak, že jí bylo vyjádření žalované banky doručeno těsně před vydáním napadeného rozsudku, a tudíž nemohla reagovat na argumenty protistrany, vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům a navrhnout důkazy k vyvrácení tvrzení protistrany. Navíc soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), což odůvodnil tím, že s takovým postupem stěžovatelka vyslovila souhlas v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Tento souhlas však udělila v situaci, kdy byla přesvědčena, že tvrzené skutečnosti a předložené důkazy zcela dokládají její nárok. Následný vývoj však ukázal, že soud toto přesvědčení nesdílí, neboť elektronický platební příkaz odmítl vydat a návrh označil z hlediska vylíčení skutkových okolností za neurčitý, resp. "neúplný", navíc banka zaslala své vyjádření, k němuž se stěžovatelka nemohla vyjádřit, kromě toho původní souhlas zpochybnila svým návrhem na přerušení řízení. Z těchto důvodů má stěžovatelka za to, že obvodní soud neměl rozhodnout bez nařízení ústního jednání.

Obvodnímu soudu následně vytýká, že jeho rozsudek zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, že v něm nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, dále nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti předmětného ujednání [§ 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "o. z.")], nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele (§ 55 odst. 3 o. z.), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§ 55 odst. 1 o. z.), odepřel mu přezkum, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (§ 56 odst. 1 ve spojení s § 55 odst. 2 o. z.), nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (§ 4, 5 a 12 o. z.), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§ 3 odst. 1, § 39 o. z.). Stěžovatelka má rovněž za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.

Stěžovatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž namítá, že se obvodní soud nevyjádřil k jí tvrzené neúčelnosti nákladů podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, a jde-li o eventuální aplikaci § 150 o. s. ř., že se vyjádřil nedostatečně, resp. "nepřezkoumatelně". V této souvislosti zpochybňuje, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta, a dále poukazuje na to, že činnost advokáta spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že v tomto případě tak tomu není.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí obvodní soud svým postupem, spočívajícím v tom, že jí (včas) nezaslal vyjádření žalované k jejímu návrhu a že nenařídil jednání, odňal možnost jednat před tímto soudem. Dále pak tvrdí, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, neboť specializovaný senát 49 C byl zřízen protiprávně, nadto měla být věc přidělena podjatému soudci.

Tyto námitky se však v situaci, kdy jde o jednoinstanční řízení (bagatelnost věci), překrývají s tzv. zmatečnostními důvody ve smyslu zejména § 229 odst. 3 a § 229 odst. 1 písm. f), event. i písm. e) o. s. ř. Z ničeho však neplyne, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost podala, natož pak, že by již tento mimořádný opravný prostředek (plně) "vyčerpala", tedy dosáhla rozhodnutí o něm (srov. i § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost je k standardním procesním institutům ochrany práv prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že rovněž obecné soudy jsou povolány k ochraně práv člověka a právnických osob (čl. 4 Ústavy), a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu jimi vedeného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Obecně proto platí, že navrhují-li stěžovatelé v ústavních stížnostech odstranění vad rozhodnutí obecných soudů, mělo by to být jen v případech, kdy se jim nepodařilo docílit zjednání nápravy cestou obecného soudnictví. Jestliže však stěžovatelé své věci, chápáno materiálně, tj. v komplexu celého právního řádu, před obecnými soudy řádně neukončili, vystupuje zde překážka provedení věcného ústavněprávního přezkumu (srov. k tomu například judikaturu Ústavního soudu zreprodukovanou v usnesení ze dne 4. 3. 2014

sp. zn. III. ÚS 3368/13

, popř. v usnesení ze dne 20. 3. 2014

sp. zn. III. ÚS 3893/13

- vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tato překážka svou povahou (ve vztahu k subsidiaritě ústavní stížnosti) dopadá jak na situaci, kdy stěžovatelé souběžně s ústavní stížností podali procesní prostředky k ochraně svých práv v rámci obecného soudnictví, tak (resp. tím spíše) na situaci, kdy stěžovatelé právním řádem nabídnutou možnost vydat se ještě cestou obecného soudnictví ani nevyužili.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Nadto je třeba dodat, že jde-li o námitky, jež směřují proti výsledku věcného posouzení, tyto jsou co do základu shodné s těmi, se kterými se Ústavní soud vypořádal v nálezu ze dne 10. 4. 2014

sp. zn. III. ÚS 3725/13

. Jimi by se mohl Ústavní soud, s ohledem na jím standardně uplatňovanou zásadu minimalizace zásahu, zabývat až po vyřešení otázky existence tvrzených (zásadních) procesních vad v řízení v rámci soustavy obecných soudů, jehož výsledek ovšem Ústavní soud nemůže předjímat.

Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout o naléhavosti věci ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2014

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj