Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding detention as not sufficiently substantiated.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. M., t. č. ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 13, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2014 č. j. 20 T 15/2013-4995 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014 sp. zn. 10 To 20/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a bylo rozhodnuto o ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu, a označené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta stížnost proti uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv garantovaných čl. 2 odst. 1 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti právní kvalifikaci činu, pro nějž je stíhán [ten je posuzován jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku], když podle jeho názoru čin nevykazuje znaky ani jedné z alternativ uvedených v § 283 odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že v napadených rozhodnutích je nesprávně určen okamžik, kdy došlo k omezení jeho osobní svobody v rámci trestního řízení, a vytýká nedosa propojit tatečné odůvodnění uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Z těchto důvodů se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud předně musí zdůraznit, že ve své konstantní judikatuře opakovaně a zřetelně akcentuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných osob umožňuje jeho zásah pouze tehdy, když jsou závěry trestních soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. O takový případ v projednávané věci nejde.

Podle ustálené judikatury je věcí trestních soudů, aby posuzovaly, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout za použití jiných prostředků. Vyhodnocení všech okolností každého individuálního případu s ohledem na učiněná skutková zjištění je součástí nezávislého rozhodování soudů (čl. 82 Ústavy) a soudům rovněž náleží hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 trestního řádu.

Rozhodování trestních soudů o vazbě přitom může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Je rovněž nutné poukázat na to, že k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby a tím i k ústavněprávně souladnému odůvodnění může stačit v závislosti na individuální okolnosti konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu obviněného, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (srov. např. nález

sp. zn. I. ÚS 62/96

,

II. ÚS 124/97

,

IV. ÚS 137/2000

či

III. ÚS 566/03

).

Z ústavněprávního hlediska proto považuje Ústavní soud za podstatné především to, zda a jak se trestní soudy vypořádaly s důvody vazby.

Stěžovateli je třeba přisvědčit, že odůvodnění napadených rozhodnutí vykazuje chybu ohledně stanovení okamžiku, kdy v rámci trestního řízení došlo k omezení jeho osobní svobody. V obou napadených rozhodnutích je totiž jako den počátku omezení osobní svobody stěžovatele uveden den 5. 6. 2012; to je však den, kdy rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby nabylo právní moci, k omezení jeho osobní svobody ale došlo již dne 27. 3. 2012.

Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se právní kvalifikace stíhaného skutku, která může mít význam jak pro existenci důvodu pro další trvání útěkové vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, tak pro maximální dobu trvání vazby (srov. § 72a trestního řádu), Ústavní soud se k ní rovněž ve stručnosti vyjádří, neboť ji lze - byť jen částečně - připustit.

Posouzení skutku podle ustanovení § 283 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku je vázáno výhradně na speciální recidivu pachatele, tedy na jeho předchozí odsouzení, resp. potrestání za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 trestního zákoníku, popř. podle § 187 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (k tomu srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2870). Předchozí odsouzení za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 trestního zákona č. 140/1961 Sb. tedy nemůže být důvodem právní kvalifikace činu podle § 283 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.

V daném případě však podle obžaloby je skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, posuzován rovněž podle § 283 odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku. Ústavnímu soudu pak nepřísluší, aby posuzoval a hodnotil skutkové okolnosti, které zakládají tuto právní kvalifikaci (tj. zda byl čin spáchán v rámci organizované skupiny a zda byl spáchán ve značném rozsahu), zvláště když jejich objasňování má být teprve předmětem dokazování v rámci hlavního líčení. Ústavní soud tedy nepovažuje za projev svévole, pokud soudy při rozhodování o vazbě stěžovatele vycházely z toho, že stíhaný skutek je posuzován podle ustanovení § 283 odst. 2 trestního zákoníku se všemi důsledky z toho vyplývajícími.

Ústavní soud se dále nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že napadená rozhodnutí trestních soudů, zejména pak soudu stížnostního, jsou tak nedostatečně zdůvodněna, že představují projev libovůle a tím i zásah do ústavně zaručených práv. Krajský soud v Českých Budějovicích dovozuje důvody pro trvání útěkové a předstižné vazby poukazem na hrozící vysoký trest (přičemž tuto hrozbu neodůvodňuje jen poukazem na trestní sazbu stíhaného činu, ale zohledňuje i individuální okolnosti stíhaného skutku a obviněného), absencí rodinného a sociálního zázemí a předchozí trestnou činností. Vrchní soud v Praze se k této argumentaci připojil.

Je na místě připomenout, že podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko (stížnost č. 20772/92, odst. 59-60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu, což nepochybně platí tím spíše pro rozhodovací činnost obecných soudů, zejména ve vztahu k vlastní prejudikatuře (srov. rovněž např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 2670/13

); jinak řečeno, reakce stížnostního soudu na námitky stěžovatele je adekvátně obsažena též v příklonu k právnímu stanovisku vyjádřenému v předchozím rozhodnutí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že zjištěné parciální pochybení nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod, resp. nejde o vadu natolik závažnou, aby vyžadovala kasační zásah Ústavního soudu. Odůvodnění napadených rozhodnutí totiž umožňují bez obtíží sledovat podložené, logicky strukturované úvahy trestních soudů při jejich rozhodování.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu