Constitutional Court dismisses appeal as unfounded due to lack of constitutional dimension in fine case.

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., zastoupené Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem Chládkova 3, 616 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 190/2013-547 ze dne 13. 5. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně o uložení pokuty ve výši 3.000 Kč za maření styku otce s jejich nezletilou dcerou. Stěžovatelka poukázala na to, že obecné soudy napadeným rozhodnutím porušily čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 dost. 1, čl. 32 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývá, že napadeným usnesením změnil krajský soud usnesení Okresního soudu ve Vyškově č. j. 5 P 95/2011-391 ze dne 9. 8. 2012 tak, že se stěžovatelce ukládá za neplnění usnesení Okresního soudu ve Vyškově č. j. 5 Nc 247/2010-177 ze dne 14. 3. 2011, za maření styku otce s nezletilou dcerou ve dnech 29. 6. 2012, 3. 7. 2012, 17. 7. 2012, 27. 2012 a 31. 7. 2012 pokuta ve výši 3.000 Kč namísto původně stanovené pokuty ve výši 6.000 Kč. V napadeném usnesení se krajský soud vypořádal i s argumentací stěžovatelky proti původnímu opatrovnickému rozhodnutí. Stěžovatelka sice osočila otce ze závažného, dceru poškozujícího chování, avšak aniž by to jakýmkoliv relevantním způsobem doložila. Na základě toho se věcí zabývali odborníci, kteří neshledali nic, co by matkou vznášená obvinění na adresu otce potvrzovalo. Naopak byl dovozen stabilizovaný, dobrý vztah dcery k oběma rodičům. Stěžovatelka si pak svých povinností musela být vědoma, stejně jako právních následků, pokud je nebude plnit.

3. Stěžovatelka namítá, že krajský soud nepřihlížel při svém rozhodování k zvláštnímu charakteru řízení týkajícího se nezletilé a k tomu, že v řízení by měl být především upřednostňován zájem nezletilé na jejím zdravém psychickém vývoji a klidu. Stěžovatelka opakovaně bezvýsledně navrhovala soudu, aby nařídil jednání, provedl výslechy svědků a nařídil zpracování znaleckého posudku. Soud však zůstal ve věci zcela nečinný. Veškerou svou činnost omezil pouze na to, že prostřednictvím právní zástupkyně stěžovatelky jí zaslal výzvu, aby plnila své povinnosti uložené ji shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově a následně přistoupil k ukládání pokut. S ohledem na zájmy dcery a obavy o její další rozvoj stěžovatelka nesouhlasila se stykem otce s dcerou ve frekvenci přiznané rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově. Opakovaně uváděla, že souhlasí s tím, aby jeho styk probíhal s dcerou formou asistovaného kontaktu, jak je v současné době uskutečňován, bez jakékoliv odezvy ze strany soudu. Postupem soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, na ochranu jejího rodičovství i zájmy dítěte. Namísto toho, aby soud zjišťoval rozhodné skutečnosti ohledně styku otce s dcerou a chránil zájmy dítěte, se zaměřil pouze na ukládání represivních opatření vůči matce.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Řízení o ústavních stížnostech není pokračováním řízení před obecnými soudy v další instanci a Ústavnímu soudu v něm zásadně nepřísluší, aby v jeho rámci přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů nebo aby sjednocoval jejich judikaturu. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) totiž není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž jen tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. V posuzovaném případě si je Ústavní soud vědom, že mu bylo adresováno více stížností stěžovatelky proti pokutám pro maření styku otce s jejich nezletilou dcerou. V nyní posuzovaném případě však neshledal žádný zásah do práv stěžovatelky, naopak napadené rozhodnutí je dobře odůvodněno a vypořádává se přesvědčivě s námitkami stěžovatelky. Podle Ústavního soudu tedy nedošlo v posuzovaném případě k žádnému protiústavnímu zásahu do práv stěžovatelky.

7. V posuzovaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu