Constitutional Court dismisses VAT refund claim as lower courts properly assessed evidence and legal arguments.

Ústavní soud ČR rozhodl dne 15. května 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Bohumila Cajzla, zastoupeného JUDr. Janem Kuželem, advokátem, AK se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2013 č. j. 8 Afs 8/2013-34, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností doručenou dne 22. 1. 2014 se Bohumil Cajzl (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané ve věci daně z přidané hodnoty.

II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 31. 3. 2009 dodatečným platebním výměrem č. j. 45842/09/155911400905 Finanční úřad v Sokolově (dále jen "správce daně") žalobci doměřil daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2005 ve výši 38 927 Kč.

Dne 27. 10. 2010 rozhodnutím č. j. 8228/10-1300-402419 Finanční ředitelství v Plzni (dále jen "finanční ředitelství") zamítlo odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně ze dne 31. 3. 2009 č. j. 45842/09/155911400905.

Dne 27. 11. 2012 rozsudkem č. j. 30 Af 48/2010-95 Krajský soud v Plzni (dále též jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 27. 10. 2010 č. j. 8228/10-1300-402419 zamítl. V průběhu řízení před správním soudem žalobce setrval na právní argumentaci uplatněné v odvolání proti rozhodnutí správce daně. Správní soud v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné konstatoval, že existence zdanitelného plnění, t. j. provádění pomocných prací při rekonstrukci hotelu zaměstnanci společnosti BXA, zůstala neprokázána, čímž nebyla naplněna jedna ze tří zákonných podmínek, za kterých lze uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty.

Dne 30. 10. 2013 rozsudkem č. j. 8 Afs 8/2013-34 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") v právní věci žalobce proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 27. 11. 2012 č. j. 30 Af 48/2010-95 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Kasační soud přisvědčil správnímu soudu, že žalobce neunesl své důkazní břemeno a že výslechy svědků a předložené písemnosti neprokázaly, že žalobce přijal zdanitelné plnění uvedené v daňovém dokladu č. 031. Věrohodnost daňového dokladu, jímž žalobce prokazoval nárok na odpočet, byla důvodně zpochybněna a žalobci se nepodařilo tento závěr vyvrátit.

Ústavní soud připomíná, že dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, v důsledku čehož se změnila struktura daňové správy. Stávající finanční ředitelství zanikla a z dosavadních finančních úřadů vznikla územní pracoviště 14 krajských finančních úřadů; nově vzniklo též Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, vykonávající působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům (srov. vyhl. č. 48/2012 Sb., o územních pracovištích finančních úřadů, která se nenacházejí v jejich sídlech), a které se též uvedeným dnem stalo v rámci nedokončených řízení ve správním soudnictví nástupcem bývalých finančních ředitelství.

III. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tvrdil, že "[v]šechna tato ustanovení byla správcem daně a soudy obou stupňů porušena." Namítl, že "správce daně vyměřil stěžovateli dodatečně daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2005 na základě procesně nepoužitelné výpovědi svědka pana Dorundy, když stěžovatel nebyl řádně a včas vyrozuměn o konání výslechu tohoto svědka, přičemž stěžovateli správce daně předložil pouze zcenzurovaný protokol o jeho výpovědi." Stěžovatel poukázal na okolnosti a nedostatky související s výslechem jmenovaného svědka a uzavřel, že "v předmětném daňovém řízení byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2005 v rozporu se zákonem a pokud Krajský soud v Plzni ani Nejvyšší správní soud nezrušily napadené rozhodnutí správce daně, porušily tak základní právo stěžovatele na spravedlivý proces."

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakoval argumentaci již uplatněnou v předcházejících řízeních, se kterou se správce daně, finanční ředitelství, správní soud i kasační soud v podrobném odůvodnění svých výše uvedených rozhodnutí dostatečně a ústavně relevantním způsobem vypořádaly.

Správní soud ve svém rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele, Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základního práva na spravedlivý proces, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.

Správní i kasační soud dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivé žalobní (stížnostní) body obsažené ve správní žalobě stěžovatele resp. jeho kasační stížnosti, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byl stěžovatel právně zastoupen, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného správním soudem nebo kasačním soudem, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.

K tvrzení o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, jemuž koresponduje čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Ústavní soud připomíná, že zdanění je v zásadě zásahem do základního práva zaručeného uvedenými články Listiny a Úmluvy, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Jinak řečeno, daňová povinnost je v zásadě považována za zásah do základního práva na ochranu a pokojné užívání majetku zaručeného citovanými články, neboť ochuzuje dotčenou osobu o část jejího majetku. Tento zásah je ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy může být porušen, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s.r.o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004). V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektoval též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy. K porušení čl. 11 odst. 5 Listiny tudíž nedošlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu