Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded due to lack of constitutional violation. The court rejects the claim that administrative courts failed to examine necessary facts. The decision upholds the constitutionality of mandatory vaccination requirements for kindergarten admission. The court finds no procedural error in the lower courts' handling of the case. The appeal is rejected because the claim lacks merit and does not violate constitutional rights.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Pavla Hornycha, zastoupeného jako zákonnou zástupkyní matkou Ing. Jitkou Hornychovou, zastoupenou Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem Na Rozcestí č. 1434/6, Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2013 č. j. 3 As 68/2013-77, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2013 č. j. 11 A 341/2011-47 a o návrhu s ní spojeném, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel se včasnou podanou a po doplnění i jinak řádnou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků soudů ve správním soudnictví, a to s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, když soudem nebyly zkoumány a zjištěny skutečnosti, které jsou zcela nezbytné pro zákonné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší správní soud svým výše uvedeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele proti též napadenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 1. 9. 2011 č. j. S-MHMP 360919/2011. Magistrát hlavního města Prahy tímto rozhodnutím potvrdil odvoláním stěžovatele napadené rozhodnutí ředitelky Mateřské školy v Praze 4, Na Příčné mezi 186, jímž stěžovatel nebyl přijat do mateřské školy z důvodu nepředložení potvrzení praktického lékaře pro děti a dorost o pravidelném očkování stěžovatele nebo potvrzení o závažných důvodech, které jeho očkování neumožnily, podle § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví").

S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na zrušení § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví. Proti napadenému ustanovení namítá potřebu posouzení nezbytnosti očkování dítěte lékařem, neuvádí však, v čem spatřuje rozpor tohoto ustanovení s ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal.

Jak Nejvyšší správní soud, tak i Městský soud v Praze se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti rozhodnutí správních orgánů o nepřijetí stěžovatele do mateřské školy. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí judikaturu jak správních soudů, tak i Ústavního soudu se pak zabývaly konkrétními žalobními, resp. stížnostními body stěžovatele, a to jak v rovině skutkové, tak právní. Až na základě takto zevrubného zkoumání došly oba soudy k závěru, že správní orgány nepochybily, když stěžovatele nepřijaly do mateřské školy z důvodu chybějícího povinného očkování.

Na uvedeném postupu soudů ve správním soudnictví neshledává Ústavní soud nic, co by bylo v rozporu s požadavky ústavního pořádku České republiky, včetně práva na spravedlivý (řádný) proces. Skutečnost, že se soudy neztotožnily se skutkovými tvrzeními stěžovatele, resp. s jeho právními názory, tento rozpor sama o sobě nezakládá.

Ústavní soud se ztotožňuje rovněž se závěry Nejvyššího správního soudu stran souladu zákonné úpravy povinného očkování, resp. požadavku prokázání povinného očkování v řízení o přijetí dítěte do mateřské školy s ústavním pořádkem České republiky včetně mezinárodních úmluv, jimiž je Česká republika vázána. V podrobnostech lze odkázat např. na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu ve věci

sp. zn. III. ÚS 449/06

, z nějž ostatně i Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí výslovně vychází.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stěžovatelův návrh na zrušení § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví pak jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu