Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process regarding excessive enforcement costs. Stayer failed to challenge cost calculation timing in prior proceedings.

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Příborského, zastoupeného JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem, se sídlem Cihlářská 16, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3239/2013-91 ze dne 29. 1. 2014, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 645/2012-76 ze dne 20. 5. 2013 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 69 Nc 2661/2006-64 ze dne 2. 2. 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatele

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Dne 31. 5. 2006 Městský soud v Brně nařídil exekuci na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1 983 405,10 Kč. Provedením byla pověřena soudní exekutorka. Stěžovatel dluh plně uhradil do konce listopadu 2006.

Dne 5. 12. 2006 soudní exekutorka vydala příkaz k náhradě nákladů exekuce, které určila částkou 358 226 Kč. Stěžovatel však odměnu uhradil pouze v poloviční výši a proti výši nákladů podal námitky. Městský soud v Brně dne 18. 1. 2007 námitky zamítl jako opožděné.

Dne 3. 10. 2007 stěžovatel podal návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, podle kterého výkon rozhodnutí bude zastaven, pokud po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden. V návrhu namítal, že vymáhanou pohledávku dobrovolně uhradil a náklady exekuce vyčíslené exekutorkou považoval z toho důvodu za nadměrné. Vedle zastavení exekuce se domáhal rovněž zrušení příkazu soudní exekutorky o náhradě nákladů exekuce ze dne 5. 12. 2006 a určení nákladů exekuce jen v částce 7 735 Kč s odkazem na judikaturu Ústavního soudu.

První rozhodnutí Městského soudu v Brně v této věci, jako i rozhodnutí soudu odvolacího, bylo zrušené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2475/2009. V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel splnil dobrovolně jen vymáhanou pohledávku, avšak nezaplatil zcela požadované náklady exekuce, a proto je dán důvod jen k částečnému zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) a odst. 4 občanského soudního řádu. Dále podotkl, že obranou proti výši nákladů exekuce stanovené příkazem k úhradě nákladů exekuce jsou námitky; jen v rámci nich (popř. v rámci následné ústavní stížnosti) mohl stěžovatel zpochybnit jejich výši, je-li zřejmé, že soudní exekutorka při vyčíslení jejich výše nerespektovala nálezy Ústavního soudu, které se problematikou odměn soudních exekutorů v případě dobrovolného plnění zabývají.

Městský soud v Brně v napadeném usnesení exekuci částečně zastavil, co se týče vymáhané pohledávky. Návrh na zastavení exekuce ohledně nákladů exekuce však zamítl, neboť tyto stěžovatel plně neuhradil. Podle § 55a exekučního řádu soud exekuci na návrh účastníků nezastaví, nejsou-li zaplaceny náklady exekuce. S odkazem na uvedený názor Nejvyššího soudu dodal, že rozhodnutí o nákladech exekuce je pravomocné a takto určenou výši nákladů již exekuční soud měnit nemůže, ani zrušit exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce mimo řízení o námitkách dle § 88 odst. 3 exekučního řádu.

Krajský soud v Brně napadeným usnesením odvolání stěžovatele odmítl.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl s odkazem na svou judikaturu, podle které obranou proti výši nákladů exekuce, stanovené příkazem k úhradě nákladů exekuce, jsou námitky a jen v rámci nich lze jejich výši zpochybnit.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že v předmětné věci soudní exekutorka v příkazu k úhradě nákladů exekuce nepostupovala v souladu s principy, které byly následně uvedeny v nálezu Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 8/06

ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.). Dle jeho názoru po úhradě exekuované částky bylo povinností exekutorky částečně exekuci zastavit a teprve poté přistoupit k vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce a tyto vyúčtovat při dodržení principů uvedených ve zmíněném nálezu Ústavního soudu. Namítá, že v předmětné době byla lhůta k podání námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce pouze tři dny, což neumožňovalo dostatečné zajištění práv povinného, zejména pokud její běh započal v sobotu. Je přesvědčen o tom, že tato třídenní lhůta představovala porušení práva na spravedlivý proces.

II. Hodnocení Ústavního soudu

Předtím než Ústavní soud může posoudit, zda náklady exekuce byly vyčísleny v souladu s jeho judikaturou, musí nejdříve rozhodnout, zda námitky proti výši nákladů exekuce mohly být uplatněny v řízení o návrhu na zastavení exekuce, z něhož vzešla nyní projednávaná ústavní stížnost.

Nejvyšší soud ve věci stěžovatele dospěl k závěru, že tomu tak být nemůže, protože jediným řízením, ve kterém lze výši vyčíslených nákladů exekuce napadat je řízení o námitkách podle § 88 odst. 3 exekučního řádu. Na tomto svém názoru setrval i v následujících rozhodnutích (např. usnesení sp. zn. 20 Cdo 2194/2010 ze dne 24. 11. 2011, či usnesení sp. zn. 30 Cdo 3239/2013ze dne 29. 1. 2014).

V dané věci tedy fakticky Ústavní soud musí posoudit, zda tato možnost postupu podle § 88 odst. 3 exekučního řádu byla dostatečná, či vedle ní měla být ještě jiná možnost nápravy údajně vadného rozhodnutí o nákladech exekuce; konkrétně ta, kterou využil stěžovatel.

Ústavní soud podotýká, že otázka, ve kterých řízeních se povinný může domáhat přezkumu rozhodnutí o nákladech exekuce, je primárně otázkou výkladu podústavního práva, ke kterému není Ústavní soud zásadně oprávněn. Z ústavněprávního pohledu by mohlo být pouze problematické, kdyby neexistovala žádná možnost, jak proti vadnému rozhodnutí o nákladech exekuce účinně brojit. Listina ve svém čl. 36 odst. 1 garantuje každému se domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Obdobně evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje každému přístup k soudu, kde bude rozhodnuto o jeho občanských právech nebo závazcích (čl. 6) a právo na účinný opravný prostředek (čl. 13). Z těchto ustanovení však nevyplývá, že by bylo nutno zajistit přístup k soudu ohledně jedné a té samé věci vícekrát ve více řízeních.

Standardním postupem pro řešení stěžovatelovy situace bylo podání námitek proti rozhodnutí exekutora o nákladech exekuce podle § 88 odst. 3 exekučního řádu. Pokud by nebyl v tomto řízení úspěšný, otvírala se mu možnost podat ústavní stížnost (viz např. nález

sp. zn. I. ÚS 2469/12

ze dne 10. 12. 2013, či nález

sp. zn. II. ÚS 2348/12

ze dne 8. 8. 2013 a řada dalších). Tento postup podle § 88 odst. 3 exekučního řádu s následnou možností podání ústavní stížnosti Ústavní soud považoval za souladný s ústavně zaručenými základními právy povinného z exekuce v usnesení

sp. zn. I. ÚS 2221/09

ze dne 15. 2. 2010. I když v tomto usnesení se jednalo o námitkách, které byly podány po 1. 1. 2008, tedy již podle právní úpravy zavádějící osmidenní lhůtu pro jejich podání, nic to nemění na principu, že obecně postup podle tohoto ustanovení exekučního řádu je souladný se základními právy povinných osob. Stěžovatel této možnosti sám využil a námitky proti příkazu exekutorky podal, avšak bezúspěšně, neboť byly zamítnuty jako opožděné Městským soudem v Brně dne 18. 1. 2007.

Stěžovatel namítá, že v jeho případě nebyly námitky proti rozhodnutí exekutora účinným prostředkem nápravy z důvodu extrémně krátké třídenní lhůty pro jejich podání. Ústavní soud je však toho názoru, že neústavnost této lhůty měl stěžovatel namítat v případné ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Brně o zamítnutí jeho námitek. Tato otázka nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu v nynější ústavní stížnosti, která vychází z řízení, které stěžovatel před obecnými soudy zahájil až 3. 10. 2007, tedy téměř deset měsíců po svém neúspěchu v řízení o námitkách. To již z toho důvodu, že soudy se v napadených rozhodnutích tímto argumentem nezabývaly a ani zabývat nemohly. V napadených usneseních byla řešena pouze otázka zastavení exekučního řízení a možnost vydání nového rozhodnutí o nákladech exekučního řízení. Obecné soudy však byly toho názoru, že o nákladech již bylo pravomocně rozhodnuto soudní exekutorkou a znovu o nich rozhodnout nelze. Ústavnímu soudu tedy není otevřena možnost v nynější ústavní stížnosti přezkoumat ústavnost jejich výše, protože tato nebyla předmětem napadených usnesení [srovnej, a contrario, nález

sp. zn. II. ÚS 808/10

ze dne 17. 8. 2010 (N 163/58 SbNU 403), či nález

sp. zn. III. ÚS 455/08

ze dne 10. 3. 2009 (N 51/52 SbNU 511)].

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu