Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded due to identical prior ruling on same legal issue.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Vaňáska, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 12. 2013 č. j. 7 C 312/2013-192, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 s tvrzením, že rozhodnutím obecného soudu byla porušena jeho práva garantovaná v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Současně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby postupoval ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

2. Stěžovatel na úvod ústavní stížnosti vysvětlil důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Obvodnímu soudu následně vytkl mimo jiné to, že jeho závěry zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, a že v rozsudku nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Dále podle něj soud nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti ujednání o poplatku (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku), nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (§ 4, 5 a 12), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§ 3 odst. 1, § 39 občanského zákoníku). Stěžovatel má rovněž za to, že napadený rozsudek je v rozporu s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.

3. Stěžovatel vyslovil též nesouhlas s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž obvodnímu soudu vytkl to, že se nevyjádřil k tvrzené neúčelnosti nákladů podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Stran eventuální aplikace § 150 o. s. ř. stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost odůvodnění obecného soudu. V této souvislosti zpochybnil, že by žalovaná GE Money Bank, a. s., potřebovala využít služeb advokáta, a dále poukázal na to, že její činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.

4. Předmětem řízení před obvodním soudem byla žaloba, kterou se stěžovatel po žalované GE Money Bank, a. s., domáhal zaplacení částky 7 050 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že jí bez právního důvodu účtovala poplatek za využívání a správu úvěru ve výši 200 Kč měsíčně. Obvodní soud žalobu zamítl a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 712 Kč.

II. 5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou i v případě, kdy zjevná neopodstatněnost vyplývá z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu. Posuzovaná ústavní stížnost je jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek obdobou ústavní stížnosti jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014

sp. zn. III. ÚS 3725/13

tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.

7. Ústavní soud proto s odkazem na výše uvedené ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu