Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded due to prior identical decision on same legal issue.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Vojtěcha Jáchyma, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 1. 2014 č. j. 49 C 182/2013-65, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 s tvrzením, že rozhodnutím obecného soudu byla porušena jeho práva garantovaná v čl. 1 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 3, č. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Současně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby postupoval ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

2. Stěžovatel na úvod ústavní stížnosti vysvětlil důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Dále pak namítá porušení svého práva na zákonného soudce z toho důvodu, že pro vyřízení jeho věci byl obvodním soudem zřízen speciální senát (49 C), do kterého byl přidělen soudce JUDr. Michal Holub, u kterého byl v té době znám jeho odmítavý postoj k nároku, který uplatňoval. Uvedený senát si navíc v rozporu s rozvrhem práce "stáhl" případy, které napadly k soudu v době před jeho zřízením. Stěžovatel namítá rovněž zkrácení na svých procesních právech, k němuž došlo tak, že mu bylo vyjádření žalované banky doručeno až těsně před vydáním napadeného rozsudku, a tudíž nemohl reagovat na argumenty protistrany. Obvodnímu soudu následně vytkl mimo jiné to, že v rozsudku nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Dále podle něj soud nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti ujednání o poplatku (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku), nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (§ 4, 5 a 12), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§ 3 odst. 1, § 39 občanského zákoníku). Stěžovatel má rovněž za to, že napadený rozsudek je v rozporu s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.

3. Stěžovatel vyslovil též nesouhlas s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž obvodnímu soudu vytkl to, že se nevyjádřil k tvrzené neúčelnosti nákladů podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Stran eventuální aplikace § 150 o. s. ř. stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost odůvodnění obecného soudu. V této souvislosti zpochybnil, že by žalovaná Hypoteční banka, a. s., potřebovala využít služeb advokáta, a dále poukázal na to, že její činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.

4. Předmětem řízení před obvodním soudem byla žaloba, kterou se stěžovatel po žalované Hypoteční banky, a. s., domáhal zaplacení částky 6 750 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že jí bez právního důvodu účtovala poplatek za využívání a správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně. Obvodní soud žalobu zamítl a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 356 Kč.

II. 5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou i v případě, kdy zjevná neopodstatněnost vyplývá z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu. Posuzovaná ústavní stížnost je jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek obdobou ústavní stížnosti jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014

sp. zn. III. ÚS 3725/13

tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.

7. Pokud jde o námitku stěžovatele stran porušení práva na zákonného soudce, Ústavní soud v tomto směru poukazuje na rozvrh práce příslušného soudu platný v době přidělení věci, podle něhož jsou věci příslušným senátům, resp. soudcům přidělovány k projednání a rozhodnutí. Rozvrh práce soudu vyjadřuje mj. též specializaci agendy jednotlivých senátů a soudců, z nichž se skládá, přičemž právě specializace soudců má být zárukou rychlosti a kvality rozhodování soudů.

8. Ústavní soud proto s odkazem na výše uvedené ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu