Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to failure to exhaust ordinary appeal remedies first.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected Edita Rabinovitz's constitutional complaint regarding a court order for legal costs, ruling it procedurally inadmissible. Although the applicant argued a violation of fair trial rights, she had not filed a cassation appeal against the city court's decision, despite being properly informed of this option. The court determined that because she failed to exhaust all statutory procedural remedies before seeking constitutional review, the complaint was barred under the relevant constitutional law provisions.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural remedies provided by law for the protection of their rights, including ordinary appeals that the competent authority may reject based on its discretion.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti Edity Rabinovitz, zast. Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínksá 13, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.12.2013, č.j. 64 Co 211/2011-238, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18.12.2013, č.j. 64 Co 211/2011-238, kterým bylo rozhodnuto o její povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 242 580,80 Kč v pariční lhůtě tří dnů. V ústavní stížnosti nejprve popsala průběh sporu, v němž se domáhá vůči vedlejšímu účastníkovi a vůči dalšímu žalovanému (Muzeum hl. m. Prahy) vydání majetkového prospěchu za užívání jejího spoluvlastnického podílu na dvou nemovitostech v kat. úz. Staré Město. Obvodní soud pro Prahu 1 její žalobě vyhověl, městský soud poté rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi zrušil a žalobu zamítl z nedostatku pasivní věcné legitimace a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit mu na nákladech řízení částku 298 872,- Kč. Proti tomuto výroku podala stěžovatelka dne 30.1.2012 ústavní stížnost, které bylo nálezem Ústavního soudu sp.zn.
II. ÚS 376/12
vyhověno. Následně vydal městský soud usnesení, kterým vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 242 580,80 Kč; přičemž toto usnesení stěžovatelka napadá ústavní stížností s tvrzením, že v řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a její právo na spravedlivý proces. Podstatu stěžovatelčiných námitek proti usnesení městského soudu tvoří nesouhlas s posouzením účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení advokátem.
Dříve než může Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Taková ústavní stížnost je však podle § 75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Z obsahu návrhu a z předložených písemných podkladů je zřejmé, že stěžovatelka brojí proti usnesení, jež bylo vydáno po 1. lednu 2013, tj. za účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým bylo novelizováno jak ustanovení § 75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, tak i ustanovení § 237 a násl. obč. soudního řádu; dále z nich lze dovodit, že stěžovatelka nepodala proti usnesení městského soudu dovolání (o jehož přípustnosti se v ústavní stížnosti nikterak neuvažuje), ač o této možnosti byla odvolacím soudem řádně poučena (viz str. 4). Stěžovatelka tak v dané věci nevyčerpala všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého tvrzeného práva a její návrh je tak ve smyslu výše citovaných ustanovení a v souladu s důvody podrobně rozvedenými např. v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.3.2013,
sp. zn. III. ÚS 772/13
, návrhem nepřípustným.
Vzhledem k výše uvedeným důvodů byla stěžovatelčina ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj